druh Těsnohlídkův, novinářský kolega a názorový podobenec Neumannův, turista
a rybář, rychle zdomácnělý na Moravě, zůstal impresionistou se skrytými
anarchistickými sklony jak v životě tak v literatuře. Experimentoval se
šrámkovskými romány o svobodě a bohémství věčné mládeže; psal povídky svítící náladou
a zas hasnoucí v mlhách banality; jeho cestopisy, skizzáře z přírody, deníkové
improvisace mají svěžejší a čistší kouzlo než jeho lyrika. Impresionista v něm
pravidelně rozvrátil dramatika, který se pokusilo všecky formy od studentských
veseloher přes tragedii válečného slepce až ke kusům mytickým; většina toho
náleží dávno jen divadelním archivům, nikoliv literatuře. Ale junácké drama
slovenského loupežnictví, "Janošík" (1910), a selská tragedie domova a víry z rodného
Čáslavska, "Mrtvé moře" (1916), žijí nejen pro výraznou povahokresbu, ale i pro
zjednodušení problému i výstavby, jež lidovému diváku připomíná namnoze hry
Tylovy a Jiráskovy.

Také na jevišti povolil Fráňa Šrámek nadobro svému bytostnému
impresionismu a vyloučil myšlenkový prvek ze svých teplých a životných her
maloměstských a venkovských; z nich zvláště "Léto" (1915) dovedlo mladistvou
pudovost ztělesniti postavami bezprostřední pravdivosti. Na opačném pólu stojí všecky
hry Dykovy, jimiž tak úporně zápasil o jeviště, jako dramatik ideový, osnující
svou kritiku romantismu a revoluce stavbou dialektickou, mluvou epigramu,
výrazovou pregnancí.

Za úplného odlivu naturalismu odvažovaly se na scénu opět patos, úsilí
o hrdinský obrys nadprůměrných postav, syntetická stavba velkých výjevů;
vystupňovalo se to za těsně předválečného období vitalismu ve filosofii a lyrice,
kdy O. Theer, básník bájeslovné řecké tragedie titanismu, přímo volal po divadle
lyrickém. Souběžně uváděla novoromantika do her z dějin, báje a legendy
barvitou dekorativnost; obnovený vliv Shakespearův přinášel vedle psychologie davu
také uvolněnou techniku pouhé kroniky scénické; malebný vkus režisérů·
vymáhal na básnících hromadné výjevy výtvarného účinu. Vlna ta zasáhla také
Hilberta, Jaroslava Mariu, Mahena, i jí jsou zvláště neseny soumračné scénické básně
Karáskovy a většina lyrických dramat Oto Fischera, řešících s dialektickou
pronikavostí a v provedení namnoze schematickém problémy království, titanství,
bouřícího a osvobozujícího se otroctví; v tom slohu tvoří A. Dvořák, St. Lom,
Fr. Zavřel.

Arnošt Dvořák (* 1880) kolísal ve své skvělé dramatické prvotině z
hrdinského pravěku "Kníže" (1908) mezi strohostí hebbelovské ideologie a teplou
malbou scénické nálady; rozhodl se pro tuto a propracovav důvěrně
karakteristiku vůdčích postav i lidového zástupu, vzkřísil barvitě v "Králi Václavu IV."
(1910) předpoklady husitského hnutí. úspěch hry sváděl ho dále k mechanické
inscenaci národních dějin husitských i bělohorských, která se mu rozpadla v řadu
kronikářských obrazů jiráskovských bez dramatické jednoty, zato však s
intensitou v proniknutí pohybu davového. Stanislav Lom (vlast. Stanislav Mojžíš, * 1883)
má z českých dramatiků současných nejblíže k Zeyerovi: touží vždy po scénické
básni velkého slohu, nesené rozpětím ideovým a zosobňované skladnými typy;
zhušťuje rád dění do symbolů a obvěňuje své postavy vzletnou výmluvností;
zeyerovský iamb nahrazuje tvárlivým a hutným volným veršem. Ale jeho lyrické
hry s látkami z dějin, báje, legendy biblické a národní, od mužného "Vůdce"
(1916) a barvitého "Děvína" (1919) až po uvolněnou dramatisaci "Zižky" (1925)
a "Svatého Václava" (1929), nahrazují většinou důmyslnou dialektikou prudčí
pohyb dějový, postavy jen obrysové tuhnou v schemata a básnická výmluvnost
se zvrhuje v samoúčelnou rétoriku; právě dvořákovské až živočišné teplo reality
chybí těmto ušlechtilým evokacím a matným konstrukcím. To bylo ve zvýšené
míře osudem scénické nadprodukce Františka Zavřela (* 1885), pokud se
ne
206