115

budeme: toť jejich argumentace. Ještě Palacký ve svém
obrovském politicko historickémyaktátě, jímž vlastně jsou jeho
"Dějiny národu českého", konstatuje a sestavuje hlavně historické
podmínky dalšího rozvoje, shledávaje v nich zvláště průkazné
a mocné důvody existenční. Havlíček není naprosto člověkem
historickým - jest na to příliš vědomě a vysloveně mlád.
Neinspiruje se příliš českou minulostí a neužívá jí ve své politické
agitaci za prostředek uvědomovací; nepřemýšlí mnoho o
historických právech a jest státoprávníkem velmi vlažným;
nepomýšlí na jednotu politické české minulosti a
budoucnosti. Mnohem větším právem, než Palacký, mohl Havlíček
říci: "Dal jsem přednost živoucím dějinám před
pergamenovými." Havlíček cítí, chápe a žije českou svobodnou skutečnost
příliš intensivně a bezprostředně, než aby potřeboval
historických důkazů a motivace z minulosti. Co jest člověku
samozřejmou realitou, toho přece netřeba dokazovati; co proudí
žilami a zachvívá nerostem, pro to netřeba posily z historie.
Odtud plyne organicky živá a jasná reálnost Havlíčkovy
národnostní i jednojazyčné politiky, která značí významný
vývojový krok v našem probuzení.

Obrozenské naše slovanství, jemuž Havlíček vypověděl
tak kruté nepřátelství, bylo rysem neméně stařeckým. Malá
nedůvěra ve vlastní sílu, potřeba chabého těla choditi o berli,
nutnost slabého organismu opřiti se o organism větší a silnější
projevily se v obrozenském našem slovanství, které ze záliby
filologické stalo se programem literárním, z literárního
programu nadějí politickou, z politické naděje agitačním
prostřed
8*