308

o Antaroví, kterou v období mladistvého a přechodného
orientalismu nablzela jeho fantasii pověst Senkowského,
ale i to, co bychom snad směli nazvati antarovštinou,
totiž exaltovanou víru v absolutnost a věčnost citu
milostného; v této i v oné věci se po svém třicátém roce
nadobro odromantičtil.

Avšak líbezná pověst beduínská vepsala se tak
hluboko v pamět Čechovu, že rád z ni ještě ~ozději čerpal
přirovnáni, vzpomlnaje jednak na Její barvitou nádheru
vpravdě východní, jednak na kouzlo lásky vyzlacujíci
ohnivými červánky její závěr.

V nepřlliš zdařilé kancelářské humoresce "Napoleon",
po prvé otištěné v "Květech" r. 1883, liči (SS. XV, 214)
vypravovatel-advokát, kterak mu za koncipientské doby
oslazoval nudu kancelářské služby pohled do zahrady,
v niž se kmitala vděkuplná dívčí postava dcery chefovy,
a karakterisuje svůj dojem rozpředeným a zálibným
příměrem: "V báji beduinské vynořuje se před Antarem
uprostřed pouště kouzelné, vzdušné město, oslňuje ho
čarovnou svojí nádherou jakoby utkanou z nachu a zlata
jitřnlch oblaků, a když tam Antar vstupuje do třpytného
paláce, nalézá v něm divo krásnou kněžku duchů; takto
mihalo se přede mnou uprostřed kancelářského
suchopáru báječné sídlo mého blouznění a éasto pustiv uzdu
oři fantasie, přímknuv oči ujížděl jsem do něho k milé,
malé kněžně svých snů." Zde jeví se pověst o Antaroví
prototypem obrazného přeludu, jenž duši vytrhuje z pout
všedni skutečnosti; živel dekorativně malebný jest při
tom zdůrazněn zvláště.

Významnější jest jiná zmínka o Antaroví z doby
nemnoho starší; čte se v památném předzpěvu k
"Slavii", uveřejněném po prvé ve "Květech" r. 1882 (SS.
VIII, 191). Apoteosa přltulné lásky českého srdce k matce
Slavii dotýká se vzpomfnkou jemně naznačující všech
obdobl životnleh, kdy myšlenka všeslovanská, obestřená
mocným živlem citovým, básníka posilovala a
naplňovala vnitřnlm štěstím a bezpečím. Tak zůstalo až do
doby přítomné, kdy básník, třeba že teprve
šestatřicetiletý, se cltí zestaralým a umdleným; a tu oslovuje
Slavitakto: