hů, a jejíž obzor byl ullamčen ve čtyřech slovech, jimiž se
obracela k svému choti: »můj znejmilejší jediný pane!«

Roku ) 546 přivedli šestnáctiletou princeznu Rožmberskou,
dceru Jošta z Rožmberka a Vendeliny ze Starhemberka, i sestru
Viléma a Petra Voka z Rožmberka, zaslíhenému jejímu ženichu
Jáchymovi z Hradce na jeho slavný hrad; ženich pro bolesti očí
nemohl ani jeti pro nevěstu, ale jako výtečný diplomat, jenž
patrně i v lásce a v manželství zůstával věren svému životnímu
heslu »ke konci prohlížej«, utvrdil a oslavil sňatek svůj zápisy
znamenitými. Již rok poté uměla Anna z Rožmberka, jež přes
všechen svůj hluboký obdiv k manželu a přes všecku oddanou
pokoru nezřekla se dívčího svého jména, psáti velmi rozšafné a
obezřetné dopisy úředníkům o kopách grošů a platech kněžských,
a brzy nedaly se listy sedmnáctileté jihočeské aristokratky
naprosto rozeznati od obšírných dopisů stárnoucí švekruše její,
panny Mandalény z Hradce.

Rozmilé děcko, které brzo stalo se matkou malého pana
Adámka z Hradce, octlo se na velkém a slavném hradě, v ohromném
a složitém hospodářství uprostřed velmi moudrých tchyní a
švekruší. Její nejmilejší jediný pán dlel neustále u královského
dvora v Praze; dal za sebou zasílati horoucí listy i výborné
koroptve a jeřábky; plnil s radostí vroucí přání m.ladistvé choti
své, »aby je ve zdraví stráviti ráčil« a přinášel domů vzácné a
slavné tituly karlštejnského purkrabí, královského komorníka,
tajného rady a posléze nejvyššího kancléře. Anna z Rožmberka,
na niž dámy u dvora časem se tázávaly, a jež skoro nikdy
nepřijížděla do Prahy, počala psáti, aby alespoň něco měla. Píše-li
o domácnosti, o čeledi, o chovu drůbeže a dobytka, o nemocech
na panství a starostech o děti, referuje se zevrubnou důkladností
zkušené hospodyně, milující fanaticky pořádek a vedoucí přesně
knihy, ale když stýská si do stálé nepřítomnosti manželovy, když

40 líčí své trpké zklamání, nepřivezl-li kočí psaní od svého pána,