fatalism »Křívoklátu«! Sotva napověděno, ale přece
napověděno jest tu řešení nevšední: kde oba protLnožci
a při tom bilílžeruci, kat a Václav IV., řítí se neodvratně
do marnosti nicoty a noci, stoupá Hus do jasu, k víře,
že mrak a zoufalství jsou pouhým přeludem, záře
hvězd však a víra v světlo že jsou trvalou skutečností,
nebo mluveno po máchovsku »jestotou«.

Mácha k postavě Husově mínil se vrátiti. Jsou
zachována v počtu dosti vydatném hesla k třetímu
románu z cyklu »Kat« jakožto plám »Vyšehradu«9, kdež
se sledují osudy české země od odchodu Husova na

. venkov až po smrt a pohřeb krále Vádava IV. Dle
stručného tohoto náčrtku se měl románový děj
neobyčejně rozvětviti: Hus vystupuje vedle krále Václava
v popředí, hromadné výjevy lidové v Praze střídají
se s královskými scénami na venkovských hradech,
nová gl'ote'skni postava šíleného Řepanského zastupuje
týž živel, jimž v »Křivoklátu« byl Honza Nebojímsej
episodicky hlásí se Jan ŽiŽka. Zamýšlel-li Mácha hned
v prvnkh hla,váJch »Vyšehradu« zosn.ovati setkání kata
s Husem na Krakovci, hledal patrně spojitost s
posledním výjevem »Křivoklátu« j ale v průběhu románu,
jenž chtěl vylíčiti Husovu kostnickou pout, vazbu a
smrt i ohlas toho všeho v českém lidu, byl by vyrostl
dojista Mistr Jam z pouhé episodní postavy ve
významného prof,agonistu dějového. Byl by se pak
Mácha zahloubal do náboženské osobnosti Husovy?
Byl by jeho román sestoupil k myšlenkovým a
národním kořenům české reformace?

Nelze vysloviti ani dohadů. Sám hovorný Karel Sao
bina, jenž - bohužel bez poznámky chronologické h
nám zachoval skizzy k dalším dílům románu »Kat«,
zdržuje se tu úsudku.lo A tak zůstává paradoxní sku·