sou svou nejšťastněji a nejdravěji.

Potom pouští úz'dtu i, své j~zlivé zlomyslnosti, kterou
v 'kritikách vlasltní'ch snalŽil se nvlá:dnouti. NeodisUlzuie
pouze, nýbrž hned karikuje; neútočí toliko na dílo,
al:e iÍ na os(]bnost jeho >spisovatele; vyjímá z plt1losti
auktorova zjevu jediný rys a to nejubožejší či
nejpítVlornější. Nechce ví'deti celého AchHla, - sipokojil
se ovšem často ta:ké le.vnělj.ší p,ůtkou SI pouhými
Hterárními Thersity - nýbrž míří jen a jen na jeho patu `
a nechybuje ,s,e Ijí nikdy. Havlíčkova Isa'ÍÍJra. llite'rámí,
j>eŽ vysvobodila naše panenské pís,emnictví' z dosa·
VlaJdlní zdrž'enlivé anonymnoSibi. a ohle'dlUlplné t'Y!pi'čnlols'tÍ
Lan!gr.ovya Koubkovy, stoj~ nepopřeně nad 'jeho krI·
tickou praksí: má-li zde úctyhodné občanské ctnosti
Boernovy, přibližuje se tam rozpustilé geniálnosti
Heinově.

Příležitostná nahodilost, která řídila kritickou prak si
Havlíčkovu, zavinila, že Havhček změřil dosltřel, siVého
soudu poUrze [Ira průmě.rných a prO'středních díl'ech
epigonských. Ni jedenkráte nebylo mu přáno
vyrovnati se s velkým tvůrčím činem básnickým neb
myslirfelským. V té V'ěci dosrtalo ,se mu ntevdlěčnějršího
údělu než kritikovi jeho rodu, Ludvíku Boernovi; ten
vyplýtval sice svůj soud i svůj hněv v zápase s Clau·
renem. a Houwaldem., ale přece směl střetnouti se
kriticky nerjednou se samým Goethem. Leč kdo byli
,předmětem HavlíiČikový,ch rozborů a útoků? Tři ,odvo.
'z'ení dědiÍd české senltim'entáliIlí rromantiky, Tyl, Vocel
a Kapp'e,r; dva, čeští nohsledové němedké filorsoHe ještě
před pIlnou krY's.taIis.ad svého, myšl,ení a své plo'Vahy,
Augustin Smeti~lDa a František ČwpT; chlební pisálkové
Jaikub Malý et hoc geml/S omlllre. S jediným velkým
báJslníkem zkřížily se HavHčkovy kriticiké ces.ty: s hás-