ské schema Vocelovy hrdinky Ludmily, ano apotheosa
lásky při téže příležitosti, dokazU!j í, že ani druhá
polarita nebyl'a HavHčku-kritikovi zcela odepřena. Vždyť
i v životě byl to muž, Merý v bojích vůle a rozumu
nepozbyl ničeho z poV\ahové a citové vroucnosti.

A přece historic~ý význam Havličkovy kritiky
spočívá mnohem méně v tom, co tvrdila, než v tom, co
popírala: tento slov,esný sloudce zastávali řídčeji úlohu
obhájce než poslání žalobc'e.

Havlíčkovy nejprudčeji a nejjistěji mm-ené rány
platily dtění a uměn~ romantickému. V Tylovi
p'roná'sledoval rOlffiantic~ého s,entimentalika, jenž si hoví v
citech a pomyslech daných již pouhou konvencí a
rozvodněných ZJpůsobrem epigonským; že byl Tyl ne'jenom
pbětí, ale i svúdcem vkusu sV1ého ,čtenářstva, vypadla
Havl~čkova re'cense tak krutě ,a neHtostně. Druhy
protiromélJIlticky úde'r Havhčkův smJěřoVlal a plnou váhou
dopadl na zádumčivou hlavu lyrika Siegfrieda
Kap:per,a, vůči němuž nelznal kritik ani míry ani
'Slpravedlnosti: tak se mu příčila romantÍJcká eleg~čnost
obráoená do minulos.ti a do dálky a vyhýbající se v
ciHívkovitém narcisismu všem drsným skutečnostem
života. Ani v líbiv'ém vyprávěči »Posl,e'dního čecha«, ani
v zachmuřeném básnflw »Českýoh listů« IlIešlo
Havličkloví o romantické osobnosti, nýbrž o romantické typy,
které na!ďto rozsU'zoval,a j'erbo kritika se 'stanoviska
ná'rodní otázky české; společenská hygiena zatlačila
,svými zřeteli čistě estetické hodnooení.

Nuže, co postavil Havlíček proti životnímu ideálu
romantkkému, proti kultu citu, proti náboženství