čistotě, formové v~likosti, básnické logice. »Ibsen jest
z těch velikých skeptiků a nihilistů, kteří, jako ve verši
.Leopardi a Leconte de Lisle nebo v próse
Schopen.hauer a Flaubert, milovali dokonalou a definitivnou
formu podivnou vášnivou lásk<Ju, o níž nedá se dosti
přemýšlet. Čím jim byla - jim, jimž byl život a svět
tak málo? Náhradou za něj? Nedobytným hradem,
zbrojí, chránící od jeho zrady a nízkosti? Poslední
ilusí? Nebo cítili se jí povinováni svým zoufalým
pravdám? Nebo jde tu prostě o vrozenou čistotu a
noblesu duše, která ve všem, co mohla ovládnout;
chtěla a musila dostoupit nejvyššího?«

Hle, opětně ona šaldova bytostná prazkušenost, jeho
nejtragičtější zažitek, jeho ústřední pramotiv, které
se nemění v různých stadiích vývoje. F.ormulace jest
vždy jiná, složitější, určitější, bezpečnější, ale též
napojena bolestnější zkušeností, tmavší krví, hlubším
pesimismem. V »Duši adíle« stala se pak samým
základem knižní architektoniky.

II.

.l.~~~ ~eznám v naší slovesnosti mnoho knih, v nichž

~~;l by individualismus byl prožit a domyšlen s
taa ~ kovou důsledností jako v šaldově »Duši a
díle«: jest tam přímo vyhnán do tragické krajnosti.
Hned v úvodním slově stojí na význačném místě věta:
»Konečným cílem literární historie' musí býti,
vystihnouti to, co ustewujeiedine.čnnst zjevu literárně
dějinného, a ne toho, co jé) vaze s jeho předchůdci a
yrstevníky a co jej jim připod.obuje.« I nepíše Šalda