votní odvaha. Přimkni se k této nové době
..Tu najdeš pravou látku, v těchto světových
zájmech. Nemusíš mluviti mnoho o času a
svoboděj tvá celá nálada bude dýchati svobodou.«
StiegHtz uposlechl, ale jeho verše »Stimmen der
Zeit« nemají ani srdečného vzletu, jejž vnesl do
svý"ch »Řeckých písní« Vilém Miiller, ani
opravdovosti, jakou provanul své »Polské písně«
Platen, ani ohnivého vzdoru pozdějších zpěvů
Herweghových a Freiligrathovýchj chtěly býti
hlasy doby, ale zůstaly deklamací studovny.
Chyběly mu úplně »nedůslednost, plamennost,
zoufalství šlehající k nebesům, zarmoucení ke smrti«,
jichž po něm žádala, sama jimi své bohaté nitro
ztravujíc.

Poznala konečně, když ani daleké cesty
neprobudily básnického zdroje StiegHtzova, že její
zbožňovaný choť trpí hlubokou chronickou
chorobou vůle. Byla příliš idealistická, aby byla
hledala pro něho uzdravení v soustavné práci, jež
prohlubuje a obohacuje talent. Byla příliš zaujata
přeludem o jeho básnickém poslání, aby ukázala
mu k jiným cestám činnosti. Jsouc dcerou věku
romantického, jenž věřil v náhlé přerození
člověka božskou milostí, nenamítla si, že pouze
pozvolné a důsledné působení může trvale
přetvořiti bytost lidskou. Veškeré myšlení i cítění její
soustředilo se do jediné představy, která,
vyvážena z oblasti křesťanského náboženství, zjevila
se čtenářce Goetha a básníků romantických v
dobovém zrcadlení: Charlotta rozhodla se
obětovati. Tak vidíme ji od konce roku 1833
podobnu dcerušce venkovského nájemce, u něhož leží

73