účastníků, vyznívá emfatickými slovy: »Duševní
obzor otevřel se jí náhle. Jediná rozmluva s
mužem vzdělaným v okamžiku nadšené nálady ji
postačila k takovému značnému pokroku.
Vesmír otevřel se ji. Opojený duch stápěl se v jeho
šero, oblétal jeho světla. V tom labyrintu
nekonečna zjevil se jí malý, avšak intensivně jasný
bod. To byla česká vlast. Ta vlast, kterou
babička tak vřele milovala. Byl to český lid. Ten
lid, z něhož babička se zrodila, v němž to ona se
vyvinula. Němcová, přišedši domů, napsala
sloku za slokou báseň »Českým ženám«.13 Kriticky
soudícímu čtenáři neujde, že PodIipská, opírajíc
Se o ústní zprávy dvou účastníků, napsala se
silnou fantastičností náladovou báseň v próse. Již
údaje nejsou přesné. Kontekst mluví o »májovém
večeru«, a přece báseň »Českým ženám«,
otištěná v »Květech« dne 5. dubna 1843, nemohla
vzniknouti po březnu 1843 a ovšem ani před
létem 1842, kdy se Němcová dostala do Prahy, tedy
nikterak pod dojmem májového večera.
Podlipská se zmiňuje o »jediné rozmluvě«, ale dle všech
jiných údajů jest pravděpodobno, že Němcová
mluvila s Nebesl<ým již před tímto jarním
výletem. PodIipská uvádí večerní náladu, z níž sloky
»Ženám českým« vznikly, na dva motivy, na
Heglovu filosofii a na dojem jarního večera nad
Prahou, ale v básni samé se nic z toho neozývá.
I spojení filosofické mystiky s ideou vlasti, ba
i lidu, o které v citovaném odstavci Podlipská se
pokouší, nemá s básní mnoho společného.

Ačkoliv neshody věcné a myšlenkové nebudí
valné důvěry pro románově působivý výjev
se
103