sta« zcela jest vybudována na tomto pojetí:
patriarchální dvě rodiny ryzích
řemeslníku-maloměšfáku uchrání svuj mrav a ráz proti návalu
modního a nevlasteneckého cizáctVí, které
připlavují přistěhovalci úředničtí a vojenští, lesklí
povrchem, ale zkaženého jádra - stará
poctivost, stará národnost, starý Buh vítězí.

TradícionaIísm Františky Stránecké pokusil se
orientovati také historicky. V duchu
vlasteneckých romantiku soustředěných v olomouckém
vlasteneckém museu kolem rodiny Wanklovya
v učelivé shodě s Františkem Bartošem
ztotožnila si patriarchální dědinu moravskou se
starodávnou kulturou slovanskou jako identifikovala
krojovou výzdobu lidovou na Moravě XIX.
století s ornamentikou předhistorických
starožitností. Hlásala-li, že třeba žíti tak, jak na vesnici
žili naši otcové, znamenalo to zároveň, že toužila
po obnově mravu našich slovanských praotcu
před dávnými věky - tato její patriarchální
selanka nepohřešuje monumentálnosti. Pracujíc v
jednotlivostech realisticky, byla Františka
Stránecká celkovým názorem ryzí romantička: vidí
lidový život v mohutné jednotě kmenově
slovanské, košatící se přes dlouhá století; zří v něm
přirozený a· dokonalý výtvor rasového ducha i
přírodních podmínek; nachází tu mravní jistotu
i umělecké potěšení - tak zahloubala se dcera
patriarchální rodiny do života moravského lidu.

Jako většina romantických idyliku na Moravě
i jinde prodšena byla též Františka Stránecká
hlubokou úctou ke křesfanství; její
staroslovanství má silný přídech cyrilometodějský. Všecek

169