ho vztah k židovství velice trefně pod záhlaví
»hledání kulturního obsahu«, ale nevěnuje při
tom po mém soudě dostatečnou pozornost právě
té Zeyerově básni, v níž se lyrik-myslitel dobral
tohoto kulturního obsahu nejplněji a
nejbezpečněji a kde z heroického období židovských dějin
vyvážil jeden z nejmohutnějších symbolů pro
svou úzkost, ale i pro svou intuitivní tuchu
náboženskou. Míním skladbu Na Sinaji z 1'.1888,
která jest nyní postavena do čela Nových básní, kde
s ní sousedí ještě jeden starozákonní motiv, Osud,
splétající prvky mystiky židovské a zaníceného

vlastenectví indického. .

Vmýšlíme-li se v dobu, kdy se Julius Zeyer
dával od »knihy mágů« unášeti za Mojžíšem
bdíCÍm již čtyřicátou noc na hoře Sinaji, ocitáme se
ve vrcholném období tvořivosti básníkovy, v jeho
periodě nejepičtější. Sotva dozrálo výpravné
mysterium národního pravěku, Čechův příchod,
hrnou se od čísla k číslu dokonalejší, Letopisy
lásky rychle za sebou, a uprostřed práce o nich již
tryskají inspirační prameny Karolinské
epopeje, do níž se básník energicky zabírá, ale
současně roste z osudových kořenů osobních
tragických zážitků také nejúchvatnější román Zeyerův,
Jan Maria Plojhar. Vnitřní dramata lásky a
oběti, činu i odříkání zaměstnávají básníka
skoro stejnoměrně~ ale jak do erotick)Tch tak do
heroických jeho látek mimoděk proniká též prvek ná-