myslil se tento bujný vypravěč a roztomilý
šprýmař a vážně hloubalo tajemstvích lidského života
a o těžkých pravdách náboženských. Přemítá val
o tom, jak může člověk znovu nabýti milosti
boží pozbyté těžkÝm hříchem. Chválíval Boha, že
tak zařídil svět, aby člověk skrze blud dostal se
k moudrosti a skrze hřích k ctnosti. Hledal všude
milosrdenství boží, říkal, že člověk se má od
Boha nejvíce učiti slitování a soucitu. Nenechával
však si tyto úvahy pro sebe, nýbrž vplétal je do
svých básní, až někteří jeho příznivci mu zazlívali
tolik náboženského hloubání uprostřed příběhů
rytířských. Očekávali, že lehce pobaví jejich uši,
a zatím Wolfram chtěl mocně dojmouti jejich
srdce nejvážnějšími věcmi věčného života.

Otec hraběnčin, jenž uměl latinsky a mnoho
čítával i v knihách církevních spisovatelů, vážil si
W olframa právě pro tyto vlastnosti, kterými se
mu žádný rytířský pěvec nedovedl vyrovnati.
Jako mladý muž nerozuměl ještě otec hraběnčin
všemu, co Wolfram vyprávěl, ale když dosně!.
přečetl jeho báseň o Parcivalovi teprve s pravým
pochopením. Dal si ji umělým písařem opsati a
čítával v ní často. Tomu naučil i svou dceru, jíž
konečně vzácný rukopis odkázal. Hraběnka, ač
lecčemu nerozuměla, přece báseň každoročně
probírala: tu zopakovala si to, tu ono
dobrodružství, tu potěšila se popisem hradu svatého Grála,
tu hlasitě si říkala naučení, která poustevník
Trevrecent dává Parcivalovi. Leccos z děje vyprávěla
i svým vnukům; nábožné úvahy předčítala hlasitě
rodině v pašijovém týdnu. Nejvíce ji těšilo, že

63