vaného bezcílnou jízdou vesmíru. Ale mystika indická a křesťanská, odkud záhy přejal živou nauku soustrázně netoliko s člověkem a bylinou, ale i s kamenem a vlnou, obdarovala jej ideou vykoupení: bolestí a prací odčiňuje každý z nás část tajemného provinění, jež přinesl na svět i bolestí a prací blíží, se dokonalosti a Bohu, bolestí a prací překonává samotu, která obklopuje jednotlivce černým okeánem hrůzy. V bolesti a v práci vyvíjí se celý vesmír k Bohu, který není než nejvyšší spravedlností odvěkého zákona a nepřetržitého rytmu. A pro tuto zákonnost, pro tuto spravedlnost, pro toto stálé uskutečňování se Boha - sladko jest žíti! Mystika Otokara Březiny, ačkoliv napojena moudrosti východní i vědou západní, náboženskými tuchami pradávné Indie a přírodozpytnými hypotesami nauk nejnovějších, nezapře přece příbuzenství s českou reformací duchovní. Není snad náhodou, že básník sám zopakoval v pozemském svém puto. vání dráhu, kterou prošlo české hnuti náboženské: zamyšlený Jihočech dozrál myslitelsky na oné straně Českomoravské vysočiny, nedaleko Kralic a Ivančic. Který společný rys slučuje naše reformační duchy od Štítného po Husa, od Chelčického po Blaho~lava, od Jana Amose Komenského po Palackého? Poslední Český bratr nazval to překrásně božností, tuto neochabující snahu žíti v Bohu a skrze něho, připodobovati se mu na každém kroku, nazírati na krásu jako na odlesk boží tváře a na svůj osud jako na uskutečňování vůle Hospodinovy. Na témž platonismu vybudoval Otokar Březina svou myšlenku a své básnické dílo, třebaže jeho božnost jest žhavější, opojnější, ekstatičtější než u evangelických myslitelů českých. Filologové najdou u Březiny jednou vedle ohlasů vedanty a středověkých mystiků stopy hluboké kultury biblické, literární psycholog vyloží asi narážky na domácí dějiny reformační v několika Březinových básních, filosofickému vykladači ujdou sotva v jeho verších i prósách podivuhodná místa, kde se tiše a významně ozývá křesťanská pansofie i národní věštectví Komenského a lahodná dějinná humanita Palackého - tak 99