mocného národního státu, ale i kvetoucím městem duchovní
a umělecké kultury, když Vídeň měla ráz čistě provinciální,
a když Berlín neznamenal mnohem více, než nepatrnou osadu
slovanských rybářů j jestliže Praha cítila tenkráte potřebu,
navazovati a udržovati styky, ať hospodářsko-obc}1odní, či
kulturní s ostatní Evropou, napín:la spojovací vlákna zcela
jinam, než do Vídně nebo do Berlína. Ještě dnes cizinec, který
s některého povýšeného místa hradčanského přehliží zrakem,
vyzbrojeným jen poněkud dějinnou psychologii, rozlohu a
založení, mohutnost a krásu Prahy, pochopí rázem, proč národ,
pyšnící se tímto hlavním, opravdu královským městem,
domáhá se státu samostatného.

Žijí však uprostřed Prahy cizinci - a nejen německého
jazyka - kteří tomu úmyslně nechtějí porozuměti a raději
prohlašují Prahu za předměstí Vídně nebo Berlína. Obávám
se, že tento blud, prosycený nadobro smýšlením otrockým,
rozšířen jest daleko více, než se snažíme přiznati a proto
nazval jsem Boha, kterého zde třeba volati za vysvobození,
Bohem, utajeným v hloubkách naší mravní vůle.

Vídeň a Berlin nejsou toliko živá a názorná ztělesnění dvou
politických principů, proti nimž dlužno soustředěnými silami
bojovati: tu bychom nemusili se jich obávati. Ale v duších
většiny z nás číhá dějinnou výchovou a vlivem nejbližšího
kulturního prostředí dvojí pokušení, kterému není snadno
vzdorovati, a jež nás mimoděk přepadá na cestě za kulturními
skutečnostmi vnitřního i politického života: jméno jednoho
zní Vídeň, druhého Berlín. Teprve překonáme-li obě toto
nebezpečenství vzdornou silou své samosvojné statečnosti,
přestane Praha ležeti mezi Berlinem a Vídní.

Vídeňskému pokušení nepodléhají pouze ony tisíce českých
duší, které se každoročně nad Dunajem odnárodní, ani hloučky
našich poslanců a učenců, již na pravé i levé straně Luegrova
náměstí se dávají ochočovati příjemnými svody lehkého
vzduchu a lehčího ducha vídeňského - tato trvalá nákaza,
získávaná s krátkou rozkoší, vniká k nám novinami a divadlem,

118