93

Podlipské; jest to korrespondence památná v mnohém
směru. Obdivuhodná dvojice výjimečných sesterských
povah předstupuje· před nás. Mladší, ale vyrovnanější
Sofie stojí filosoficky již v dívčích letech nad životem,
k jehož chápání a ovládání ji vyzbrojilo bohaté
přemýšlení a rozsáhlé vzdělání; uvádí jevy ráda na obecnější
pravidlo; hledá smířlivé překlenutí rozporů dění
společenského i osudu jednotlivcova; nedbá o přesné a
bezprostřední poznatky ze skutečnosti a řeší si i svůj
intimní osud harmonicky a pokorně. Její starší sestra
v dopisech trhaných a nesoustavných bouří, žaluje,
protestuje; jsouc stále podrážděna a neuspokojena, posuzuje
příkře sebe i své okolí; prožívá prudce a vášniÝě přírodu,
lidi, poměry; pozoruje velmi ostře a samostatně krásu
i všednost; horuje, ale též posmívá se; vkládá do listů
lyrické vložky a básnickou krajinomalbu, jindy však
náčrtky takř~a povídkové. Kdežto souladná a vlídná
Sofie, která se roku 1858 stává chotí doktora Podlipského,
jest ve svém nitru již vykoupena, zápasí Johanka
Mužáková stále o vykoupení z osobního a romantického svého
trudu. Jest to zápas skutečně hrdinský.

Takřka všecky dopisy Johančiny jsou psány z J
eštěda - a ještědskému kraji i lidu, který od r. 1853 mladá
choť poještědského rodáka professora Mužáka
navštěvuje pravidelně, přiřčena důležitá úloha v dramatickém
tom zápase. Zde uprostřed přírody velkolepé a lidu
zachovalého tradičně, povahově i národopisně, dostává se
romantické a subjektivní vášnivkyni velké a
blahodárné lekce: skutečnost studovaná s láskou a s
porozuměním, rázovitost přijímaná se zvědavostí a vděčností,
plemenná pravdivost ryzího českého kmene ukázňují,
spoutávají, očišťují bezútěšnou individualistku, která
radostně pociťuje, že její duše, dotud neplodná a prázdná,
nabývá obsahu. Zcela podobně vykoupil pobyt v Serry
o čtrnácte let dříve George Sandovou, která, poznavši