9-

z vlastních zažitků. Nejedno z těchto děl mrazí přímo
paradoxní a dvojklannou svou tragičností: čtenář
cítí z každé řádky, kterak všecka sympathie básnířčina
náleží velkým individualitám, rozrážejícím silou citu,
intellektu neb vůle rámec všednosti; a hle, tyto velké
osobnosti jsou k tomu, aby se obětovaly obecné idei neb
obecné chimeře, aby podložily své mohutné já za
podnoží cizího vykoupení. aby zdusily svou lásku ve
prospěch morálního řádu či morálních předsudků. Velkou
hymnou lásky obětavé až k sebezničení byly již povídky
,,0 krejčíkovic Anežce" a jmenovitě "Skalák",
prosycený tak silně citovými živly styku s Nerudou; ale za
obětování dobrého jména a pohodlného štěstí béře
i Anežka i Rozička odměnu v slastném pocitu lásky plně
prožité. Později po r. 1862 hrdinové a hrdinky Karoliny
Světlé ničí přímo v sobě život, aby vysvobodili
druhého, který stojí často hluboko pod nimi, a snad jen ve
vroucí povídce "Ten národ" děje se ta obět ve jménu
vyššího, nadosobního principu, o jehož plné skutečnosti
a oprávněnosti není vůbec sporu. Mravní rigorismus
Karoliny Světlé vyhnán jest až do krajnosti a opouští
někdy i pUdu pravděpodobnosti. Jednoženství a věrnost
otcovské víře, pro něž Antoš rdousí svůj nejlepší životní
obsah ve "Vesnickém románu", mravní bezúhonnost
před občanským zákoníkem, v jejímž jméně vraždí
Frantina milovaného Apolína a s ním svou blaženost,
tvrdá vůle rodičů, o niž se tříští štěstí Florikovo i
krejčíkovy Anežky. .. jsou to pro moderního čtenáře ještě
mravní postuláty, či spíše jen pouhé mravní předsudky,
jimiž žačka Sandové skoro násilně poutala a krotila své
individualistické a výbojné sklony? Nelze přece
uvěřiti, že by básnířka, jež románové příběhy nevypráví
pouze čistě epicky, nýbrž soudí dramaticky, se prostě
stotožňovala s hledisky svých hrdin, a že by o
jednoženství soudila se starou J irovcovou, o kletbě tkvící na

7*