115

ství, pro primitivism. Neruda využil až na dno veškerých
těch možností v sbírce epických drobnokreseb a
dramatických zkratek jako pravý mistr sti1isace a
ornamentiky. Odlišil se ode všech balladiků - i od souladného
a něžného Erbena - v tom, že vše zlidštil až po samou
mez, vše polaskal, pomiloval, zobjímal. V "Prostých
motivech" mu byly formální zřetele věcí docela vedlejší;
vystačil skoro všude se skromným rámcem písňové
improvisace, náladového obrázku z přírody, lyrické
krajinomalby Ale jaké bohatství psychického obsahu se
vešlo do tohoto rámce, jaké esence radostí, melancholií a
smutků, jaké jemné a delikátní variace motivů samoty,
touhy po družnosti, očekávání zmaru! Znovu a znovu
byly "Prosté motivy" nazývány první českou knihou
'impressionistické lyriky; jest to definice, jíž nemožno se
vyhnouti: žádný krajinný postřeh básníkova jasného
a svěžího zoru není tu dekorací, nýbrž stavem duše, a
žádTí nálada není improvisací náhody, nýbrž nutným
výsledkem přírodní konstellace. Mnozí z našic;h
soudobých lyriků opírají svůj důvěrný vztah k Nerudovi
právě o "Prosté motivy" a to právem: v nich dána
klassická formulace moderního nazírání na lyriku dojmovou
a náladovou. Z klassičnosti má Neruda v "Prostých
motivech" jeden zvláště šťastný a půvabný rys:
bezpečnou lehkost, vítězné překonání vší tíže životní.

Neudržel této ptačí rovnováhy. V posledním jeho
slavném fragmentě, ve "Zpěvech pátečních", naopak se
shlukly všecky těžké, temné, zemité prvky jeho bytosti,
veškeré podzemní vrstvy provalily se na povrch, všeliké
pathos krve a rasy trysklo horkými paprsky. Ne po
stránce umělecké a slohové - v té jsou "Zpěvy páteční"
často přetížené, přepiaté, barokní ~ nýbrž v ethice
vlasteneckých vztahů spočívá význam velkolepého
tohoto fragmentu. Všem enthusiastickým básníkům
kmenového a krajinného vzletu dává Neruda přísné

8*