Než cizí zem jak srdce macechy,
bez květů lásky pustá skalina,

ta nemá cit cizího pro syna,

ni sdílnou bratř se slovem potěchy;
tam puhejl rodu strůmek listnatý,
památek pramen, vyschlý, zavátý,

a chceš·li v pláči svůj vyslzet žal,
tam není hrobu, bys jej vyplakal."

Ale nutnost života se přenáší nelítostnými kroky přes
tyto citové protesty: vlak bezohledně odváží emigranty
do dálky, a kmet zůstává sám v sirém domově.

Barvitějším podáním, opět však v pojetí citovém, se
zabývá vystěhovaleckými typy skoro tématicky Svat.
Cech: z touhy po domově, z neschopnosti zakotviti
v dálce, pro ztroskotání osobního štěstí vracejí se domů
emigranti ztroskotanci, Bártův syn z Ameriky, potulný
šumař z Kavkazu (oba "Ve stínu lípy"), a Józa,
spoluzápasník "Lešetínského kováře" s druhého břehu "vel·
kého rybníka", odkud ho do vlasti provází "tlupa
rodáků, s ním stejně ztracených bídou všady trpce
oklamaných". Sociálního rozboru se však u Sv. Cecha problé~
mu nikde nedostává, jen se stále opakuje účinný kontrast
exoticky svůdné dálky a prostého domova. Ostřeji a
hloub zaryl psychologicko-sociální odhad Sládkův, když
mezi "Selské písně" zařadil ve sporé úsečnosti rozryvnou
"Píseň vystěhovalců". Na rozdíl od objektivisace
Cechovy propuká tu zkušenost velmi osobní: někdejší
bludný poutník americký se rozpomíná na silný zážitek
své dobrodružné mladosti, zpívá-li:

"Jest volný volných ra]
prý tam ten cizí kraj,
kde moře duní temně

31