nou, dějinnou a výtvarnickou dekoraci a symboliku; byli
méně akademičtí a mnohem civilnější. Avšak jeho
meditativní stránka jim učarovala i se svou převahou
rétoriky nad melodičností a metafory nad ostře konkretním
postřehem. Rozpřádali do široka reflexe o životě a
smrti, lásce a samotě, vlasti a dějinách, společnosti a
Bohu a zvláště v těchto kontemplacích sociálních i
náboženských projevovali, jak citlivě naslouchají hlasu
doby a jak se propracovávají od pouhé sentimentální
soustrasti s trpícími a ujařmenými členy společenského
celku k úvaze myšlenkové i kterak zachraňují živý vztah
k Bohu z trosek dětské víry a z povrchní změti
agnostického svobodomyslnictví.

Za celou tuto skupinu, více méně epigonskou, stůj
zde její zvláště opravdový člen skrovných životních
úspěchů, August Eugen Mužík, jejž stihl krušný osud:
skutečný básník veřejného svědomí a útlého sociálního
smyslu utkvěl v paměti svých vrstevníků jako autor
hlaholných vlasteneckých, národně dělnických,
husitských a sokolských epištol veršem; ač si přál býti
pokračovatelem "hlasů v poušti", přece se nenadál, že za
tuto ctižádost budou nadobro zapomenuty jeho "sonety
samotáře".

Dvojí sociální rozpor znepokojoval a skličoval
postupně kolektivní cítění Mužíkovo, které jen výjimkou
zhutnělo v určitější společenskou myšlenku. Potomek
selského rodu hlásí se znovu důsledně k svému původu,
spatřuje lid výhradně ve venkovském zemědělci,
oslavuje práci stále v symbolech rolníkova díla na zděděné
roli a nazývá svou význačnou knihu hásnickou ~arakte.
risticky "Květy polní". Myslí však méně na sedláka·
zemana s jeho rodovou pýchou a bezpečnou usedlostí,
než na lopotu a často bídu drobného chalupníka neb ná·
jemného venkovského dělníka, jemuž kyne "hlad a bída
vraždivá, mozol, mošna žebrácká, groš, jejž kdos v ni

62