15

dolfa Mayera našel pokračovatele v obou
různorodých žácích Nerudových, v Josefu V. Sládkovi a
J. S. Macharovi: "Dobrovolník", "Skočme, hochu",
"Slaměný vínek" a "Před fortnou Milosrdných".

Děj, jenž se vykukluje zpod spádného dialogu
"Dobrovolníka," souvisí jaksi s básníkovým·
vlastním osudem: chudý, churavý hoch zaprodá se
vojen;kému verbíři, aby pomohl své stařičké matce,
kterou, dokud byl zdráv, živil; což nenaznačil
Neruda opětovně svým přátelům, že mnohé pokoření
žurnalistické roboty béře na sebe, jen aby matku
zachránil před bídou? Mravní hrdinství nuzákovo,
jež zde jest vlastním tematem, vystupuje čistě po
nerudovsku bez honosnosti a bez samolibé pýchy,
a nad příběhem, tak bolestným ve svém porobe~
ném lidství, šumí na povrchu lehké pěny rozmaru.
Násilné, skoro šibeniční veselí, křepčící s vichrem
o závod, chce v monologické básni "Skočme, hochul"
přehlušiti zoufalství chudasa, jenž se vrátil z
vězení a našel dcerku mrtvou, ženu pak svedenou
pány a nyní se chystá vrhnouti se do řeky. Opět
Nerudovo příznačrié řešení: raději si nasaditi čapku
bláznovu na hlavu, raděj výskat, raděj zpívat
a taněit než před společností, jejíž nespravedlivý
ř'ádmne zranil a vehnal na kraj záhuby, prozradit
vnitřní svou beznaději; nově domýšlená forma slavné
grimasy Máchovy: "na tváři lehký smích, hluboký
v srdci žall"

Přísná až krutá vážnost tragedií nejvšednějších
mluví trojnásobnou výčitkou z dokonale členěné
balady "Slaměný vínek," která drsnou látku
genrového obrázku rozvedá velkorysým a stručným
podáním k vyši sociálního freska: do hloubek srdce
propalují se pohledy svedené matky mrtvého dítěte,