94

dojista jej v;ábil a povzbuzoval skvělý vzor jeho
rozhodného učitele v literatuře, v novinářství i
v myšlení, Jindřicha Heina. Ten od svého př
sídlení pařížského vkládával občas do svých dopisů
a knih z Lutecie jiskřivé a výmluvné zprávy
výtvarné, v kterých vlastní malířská karakteristika a
kritika přicházely velmi zkrátka, ustupujíce téměř
na dobro hledisku obsahovému, povahokresbě
osobní, dobové causerii a invektivě. Neruda, si osvojil
od svého drahého mistra lehce rozmarný způsob
psaní, dotýkající se pouze letmo stránky technické,
i duchaplný dar vyjímati z obrazů obsah dobově
kulturní; ale naprosté různé poměry české určily
jeho výstavním kronikám namnoze tón i směr odlišný.
Kdežto Heine se ocitl jako oslněný a rozkošnický
cizinec u bohatě prostřeného stolu malířské
romantiky francouzské a mohl do vzdáleného domova
hned s nadšením hned se sarkasmem ohlašovati,
čeho německé oko, ozbrojené ideologíckými skly,
nevidělo a nechápalo, byl Neruda odkázán v Praze
na skrovničké odpadky, které sem posílali němečtí
výtvarníci, a s nimiž nesměle soutěžilo umění
domácí, domahající se teprve samostatnosti. I musil se
Neruda spokojiti s úkolem méně skvělým, ale
odpovědnějším: maje zřídka příležitost mluviti o
dílech mistrovských, věnoval trpělivou pozornost
obrazům třetího a čtvrtého řádu a sledoval
láskyplně a povzbudivě dětinské krůčky českého
malířství a sochařství j i zde, jako tak často v oborech
nejrůznějších, konal Jan Neruda vedle slovesné
práce zároveň národní poslání.

Doba vyplněná Nerudovou činností kritickou,
nemohla se v Praze honositi čilejším a obsažnějším
životem utněleckým. Obě význačné organisace vý-