103

důkladné průpravy estetické, be č historické kultury
vzdělané v obrazárnách umění starého i mode "níh o,
bez neklamného instinktu pdhadujícího cenu díla a
bez výchovného smyslu pro životní potřeby
~ároda či společnosti, v jejímž středu koná své
poslání. Jan N"ruda, kra ovědec příležitostný a milo
samostatný, nemohl se honositi rozsáhlou a
soustavnou erudicí výtvarnou, ale byl za to nadán
velmi zdravým a jistým uměleck 'm instinktem,
rozeznávajicím na ráz mistrovský výtvor od práce
pJ:'ostřední j v dějinách malířské kritiky není však
příliš mnoho příkladů, aby byl výtvarný soudce do
té míry prodšen vědomím svého poslání a tak
orienrován o umělecko-kulturních potřebách svého
prostředí jako právě Jan Neruda.

Kritická teorie i malířská prakse šedesátých
a sedmdesátých let libovaly si svorně v tom, že
přesně odlišovaly výtvarné druhy: krajinářství bylo
odlučováno co nejrozhodněji od genru, malba
historická od obrazu náboženského, skladba
mythologická od podobizny. Na pražských výstavách,
o nichž Neruda referoval, byly právě tyto druhy
zastoupeny, pouze obrazy bájeslovné bývaly
vzácností a o motivech náboženských, zpracovaných
většinou epigonsky, bránila Nerudovi rozepisovati
se celá jeho povaha, ač příležitostně dovedl oceniti
"opravdovou duchovní nábožnost" Fiihrichovu.
Hlavní Nerudovy úvahy náleží tedy krajinomalbě
a podobiznám, malířství genrovému a historickým
obrazům.

Již v zásadní své studii o "moderním" umění
r. 1867' zamyslil se Neruda nad emancipaCí
krajinářství a pokusil se naznačiti, v čem noví malíři
odchylují se Qd staré· tradice Ruysdaelovy a Lor-