zn8ltků či hypothes do prakse, vítané tomu neb
onomu mocenskému činiteli. Spíše jen bezděčně
než úmyslně se jejich závěry shodují se zásadami,
jimiž se spravuje naše politika státní, ostatně v
otázce rasové liberální a osvícená.

Nebudiž zde parafrasován, tím méně posuzován
veškerý bohatý obsah Weignerova poutavého
sborníku! Běží tu o úkol mnohem užší:
naznačiti, jak poznatky i názory našich biologů o
rasových problémech zasahají do otázek
národnosti a národní kultury, kolem nichž, nemá-li
pozbýti svého životního smyslu, musí stále, jako
kolem světelného zdroje, kroužiti všecko naše umění
a především také umění slovesné.

Shrneme-li hlavní zásady našich biologů o
podstatě rasy a jejím poměru k podstatě národa, byly
by asi tyto: 1. Národ a plémě (rasa) jsou pojmy
naprosto různé; kdežto plémě jest pojem
anthropologický a biologický, jest národ pojem
psychologický a historický. Připomeňme si však
hned, že při nepopěrné vzájemnosti znaků
tělesných a rysů duševních jest vliv známek rasových
na národní povahu alespoň pravděpodobný. 2. Ani
v lidstvu evropském vůbec ani v rámci
jednotlivých národů nenacházíme ras čistých, nýbrž
vesměs plemenné smíšeniny. Tyto spadají vznikem
již do dob, kdy se historičtí národové ustavovali
a tvořili. 3. Nikterak nelze vědecky dokázati, že
by i po stránce tělesné vynikala některá z
dosavadních evropských ras nad rasu jinou, ať jde o
výkonnost, zdraví, dlouhověkost a genp-rační
schopnost; tím méně lze to dovoditi o duševní
superioritě některé rasy. 4. Zůstává pouhým
do
23