nost ruskou, jest obecně známo. Avšak, jak se
podobá, věk národních církví navždy pominul
zároveň s hlubokou a věrnou náboženskostí v
lidových vrstvách, rozdíly konfesijní v jednom a
témže národě přestaly jakkoliv překážeti splynutí
celku v dokonalou jednotu, a dnes není již
národa, který by, jako katoličtí Španělé neb husitští
Čechové, hlásání slova božího prohlašoval za
vlastní smysl svého bytí, za nějž dlužno nasaditi
všecko; jenom v Rusku, které se úředně samo
prohlašuje za nevěrecké, se stala náboženská
víra v komunistické ideály obsahem národního ži·
vota. O tom však nemůže býti pochyby, že
náboženství bývalo z nejvýznamnějších a
nejúčinnějších složek národnosti a že se později nepodařilo
nahraditi je hodnotou rovnocennou, jako vůbec
transcendentní statky daleko převyšují svou
působivostí na lidský cit i vůli většinu kladů
pozemských.

Bez důrazného zřetele k jazykové složce se
nižádný výměr národa neobejde, a v této věci
Weigner s Matiegkou úplně souhlasí, jen nepokládám
za vhodné mluviti v této souvislosti o řeči jako
o "prostředku dorozumívacím", ježto pro členy
jednoho a téhož národa znamená daleko více,
jsouc namnoze nejcitlivějším a nejtvárnějším
výrazem společné povahy. Jestliže, jak ukazuje ve
své národopisné studii Jiří Horák, rozdíly
jazykové a často jenom dialektické ruší v lidu
povědomí jednoty, stává se v rozhodujících periodách
národního růstu spisovný jazyk, ať v něm
převládá tvorba umělá nebo přirozený živel nářeční,
jednotícím principem, který z kmenů vytváří
ná
34