tesknění na rozhraní jinošských nadějí a muzne
skutečnosti - zde všude meditativní sklon pře~
važuje nad citovým zasvěcením rychle
vyzrávajícího básníka. Kde se mladické srdce trudí v
neurčité chmuře a němém neklidu, tam se uvažující
myšlenka probíjí k víře v život, ke kultu kladných
hodnot, k zdravému statečnému optimismu, jehož
jest Fr. Táborský ve své generaci
nejuvědomělejším a nejrozhodnějším básníkem. Svým bystrým
pohledem do skutečnosti, svým kritickým smyslem
vzdělaného a soudného muže, svým jasným
vtipem, vyspělým ve škole života a širokého světa,
Táborský postihuje mnoho vad a nepravostí,
směšností a ubožáctví, komických pitvor i
tragických omylů kolem sebe a proto jest od Velikého
sněmu ptačího až po Legendu staronovou
neunavným satirikem.

Ale při tom věří v člověka, miluje život, chová
pevnou naději ve vývoj společnosti, v konečné
vítězství dobra, v království boží na zemi. Jako epik,
který 'Se odvrátil od starého fiktivního
bohatýrství slovanské romantiky k duchovému hrdinství
české reformace a národního obrození
havlíčkovského, oživuje velké typy minulostní, jež
pomáhaly toto vítězství uskutečňovati, vnášejíce do dílny
dějin plamen mravního idealismu - jeho
výpravné kusy se dají vřaditi spíše v sousedství
Macharova cyklu Svědomím věků než Zlomk,l
epopeje Jar. Vrchlického. Jako lyrik chce sám
tomuto vítězství dobra, tomuto triumfu životní víry nad
rozkladnou skepsí, tomuto nástupu tvůrčí radosti
činně napomáhati. Význačně uzavírá svou první
knihu paianem důvěryplného idealismu až
schil
184