těží po dvaceti letech z rižských zkušeností autorových. Dobrovskému byl Herder ode dávna blízek: již v hovorech a v korespondenci s Durychem se vracelo opětovně jeho jméno, v Slavíně byla otištěna proslulá kapitola o povaze a dějinách Slovanstva, nikde se český historický empirik nepostavil proti romantické filosofidějin německého »kněze člověčnostic. Hlavně od své ruské cesty posiloval Dobrovský po způsobě Herderově a Schlozerově své uvědomění i naděje slovanské důvěryplným pohledem na Rusko a jeho rozkvět. Co. koliv zalehlo do Čech z projevů ruské síly, bylo mu stejně jako ostatním jeho krajanům - zároveň důvodem pro slovanské nadšení: vítězství Kutuzovovo nad Napoleonem, pobyt ruského vojska v Čechách, politická síla carské říše, není nadsázkou, jmenuje#li novější ruský badatel Dobrovského »prvním českým rusofilem«. Nebyl však rusofilem nekritickým. Podobá se, že právě cesta na Rus byla mezníkem v jeho názorech slovanskopolitických <stejně jako po půlstoletí u Havlíčka, ale ve směru právě opačném). Rok před cestou pronesl tváří v tvář císaři Leopoldovi v Učené Společnosti památnou řeč O oddanosti slovanských národů arcidomu rakouskému, a ač vysoce významný doslov odporučující panovníku ochranu jazyka českého přednesen nebyl, vyjádřil tu mladý mluvčí učeného sboru zcela jasně své názory. Silné vědomí slovanské a upřímná loyalita řečníkova jsou vystup •ňovány v zřejmý program austroslávský, který zdůrazňuJe nejen význam Slovanů pro Rakousko, ale také 62