těží po dvaceti letech z rižských zkušeností autorových.
Dobrovskému byl Herder ode dávna blízek: již v
hovorech a v korespondenci s Durychem se vracelo
opětovně jeho jméno, v Slavíně byla otištěna proslulá
kapitola o povaze a dějinách Slovanstva, nikde se český
historický empirik nepostavil proti romantické
filosofidějin německého »kněze člověčnostic. Hlavně od své
ruské cesty posiloval Dobrovský po způsobě
Herderově a Schlozerově své uvědomění i naděje slovanské
důvěryplným pohledem na Rusko a jeho rozkvět. Co.
koliv zalehlo do Čech z projevů ruské síly, bylo mu
stejně jako ostatním jeho krajanům - zároveň
důvodem pro slovanské nadšení: vítězství Kutuzovovo
nad Napoleonem, pobyt ruského vojska v Čechách,
politická síla carské říše, není nadsázkou, jmenuje#li
novější ruský badatel Dobrovského »prvním českým
rusofilem«. Nebyl však rusofilem nekritickým.

Podobá se, že právě cesta na Rus byla mezníkem
v jeho názorech slovanskopolitických <stejně jako po
půlstoletí u Havlíčka, ale ve směru právě opačném).
Rok před cestou pronesl tváří v tvář císaři Leopoldovi
v Učené Společnosti památnou řeč O oddanosti
slovanských národů arcidomu rakouskému, a ač vysoce
významný doslov odporučující panovníku ochranu
jazyka českého přednesen nebyl, vyjádřil tu mladý mluvčí
učeného sboru zcela jasně své názory. Silné vědomí
slovanské a upřímná loyalita řečníkova jsou vystup
•ňovány v zřejmý program austroslávský, který
zdůrazňuJe nejen význam Slovanů pro Rakousko, ale také

62