Všichni vědečtí vůdcové národního roman".
tismu českého byli bud přímo osobními neb
myšlenkovými žáky Josefa Dobrovského.
Josef Jungmann, osobně známý s Dobrovským již
od let litoměřických, převzal pro obě hlavní díla svého
života, pro dějiny literární i pro slovník, nejen podněty,
ale i základní plány mistrovy, na nichž pak vybudoval
stavby rozsáhlejší, zasvěcené kromě vědy také službě
buditelské. Václavu Hankovi určil patriarcha
slavistiky, k němuž se mladý student přimkl ještě před
odchodem do Vídně, celý životní směr, takže naukové
snahy Hankovy nejsou o mnoho více než popularisací
filologického úsilí a tvoření Dobrovského, at šlo o české
a slovanské mluvnictví, či o studie jazyka a písemnictví
staroslovanského nebo o reformní návrhy pravopisné
pro Čechy i pro Slovanstvo ostatní; leckdy stačilo
obratnému vědeckému publicistovi, že znovu vydával
rozebrané spisy Dobrovského, Pavel Josef Safařík,
který za života Dobrovského v Čechách pobyl zcela
nepatrně, neměl k otci slovanských studií přímých
vztahů a neprojevil k němu nikdy příchylnosti; přes to
jeho mluvnické zkoumání i jeho dějepisně starožitnické
badatelství jest bez průpravy vytvořené Dobrovským
sotva myslitelno, a také literárně historický čin jeho
mládí souvisel s obdobnou prací starého mistra. Ale
právě nejmladší z těchto romantických učenců, Fran~
tišek Palacký, nalezl ke kmetnému náčelníku
duchovědné kritiky v Čechách nejkrásnější a nejdůstojnější
postoj, odvděčiv se hodnocením stejně spravedlivým

75