ková i kulturní, vplouvali básníci do vln politického boje,
kLerý právě v této době obracel se velmi rozhodně proti
Vídni, nesen myšlenkou státoprávní a posilován zápalem
slovanským. Když pak vstupovali do literatury mladší
spisovatelé na rozhraní šedesátých a sedmdesátých let,
netajili se nikterak touto tendencí, ano vraceli se přímo k
ideálům národního obrození; tradiční myšlenkový obsah
ožíval v lyrice i epice pečlivé a barvité formy, školené
netoliko u západních mistrů, ale i II slovanských poetů;
honosná a těžká malba veršová pojila se s hlasnou a umělou
rétorikou.

Když byl plnokrevný mluvčí nové školy nacionalistické
Jl slavjanofilské, řečnický lyrik žhavých barev a silného
dechu, sedlák a bohém, Václav Sole, předčasně zmařil své
hohaté nadání dobrodružstvími nepokojné krve, ukázal se
nejušlechtilejší osobností z této literární družiny Svatopluk
čech, pokládaný dlouhou dobu za největšího b~sníka
svého národa. Z blaženého domova na venkově si přinesl
plachý snílek lásku k idyle, k sedláku, k původní lidové
kultuře; od otce idealisty přijal slovanské nadšení, smýšlení
demokratické a svobodomyslné, přirozené náboženství
lidskosti; jako hoch čítal s porozuměním Máchu, Kollára a
ruské byronisty. Dospěv, poznal černé moře a Kavkaz;
prožil s velkou opravdovostí pokusy sociálních revolucionářů
o přerod zestárlé Evropy; nadchl se vítězstvím slovanských
zbraní na Balkáně. Přísnou samotu, kterou si uložil,
zasvětil službě umění, které v něm našlo úzkostlivého ciseléra
obrazů i veršů, stále neuspokojeného dosaženými výsledky
a vždy znovu zoufalého, že posvěcení inspirace trvá příliš
krátce. Tento podivuhodný básnický nástroj nebyl však
vyhrazen ke vzbuzování sensací a k uměleckému rozkošnictví;
Svatopluk čech vyjadřoval jeho pomocí svou
myšlenkovou i citovou koncepci vlasti i Slovanstva, pojatou v·
duchu pokroku a lidskosti: Nejobvyklejší básnickou formou,
jíž Svatopluk čech užíval od mladých let, zdokonaluje ji
postupně, byla veršovaná povídka byronského původu s
vy
35