hledy do dějinnéhobohatýrství, posléze p'olotragické obrazy
měšťanských domácností. Jako HUbert pohrdli mladší a
nejmladší dramatikové čeští ctí i nebezpečím ibsenovské
problematiky a místo scénické kritiky. života oddávají se
systematickému zohrazování jeho vrcholných chvil,
upadajíce při tom leckdy do techniky spíše výpravné; tak
nečasový patolog výjimečných duší, Jaroslav Maria, který
později skutečně přesedlal na mravoličný román ostře
naturalistických podrohností a dekadentního přízvuku, tak
harvitý a výmluvný kronikář minulosti Arnošt Dvořák.
Teprve příštímu pokolení dramatíků hyl o přáno dohýti také
divadel světových, a to nikoliv díly tuhé scénické stavhy
neho ostře vypracovaného ohsahu ideového, nýbrž spíše
jevištními kronikami napínavě kinematografické úpravy,
sršivého vtipu a žhoucí lásky k trpícímu a hloudícímu
člověku. Vedle Karla Čapka, utopisty a prohlematika
překvapující vynalézavosti, hud' jmenován František Langer,
stejně poutavý v sociálních komediích i tragediích ze
spolecenské periferie po ruském způsohě.

Ale nehudiž vývoj předhíhán! Studeně předmětný
realismus mírně reformních záměrů, který ovládal českou
prózu na sklonku devadesátých let, nemohl dostačiti mladším
romanopiscům jiskrnějšího temperamentu, kteří touží
vtisknouti osobitě podanému a směle stilisovanému obrazu sku·
tečnosti co nejvíce ze své individuality a zároveň naplniti
výpravné skladhy ilusí života vystupňovaného. Vyšedše
z realismu a naturalismu, oprošťují se během vývoje od
něho a vytvářejí si svět svéprávné zákonnosti. Zachmuřený
a nesmiřitelný pesimista Josef K. Slejhar přelbásňuje si svět
bloudících lidí, trpících zvířat a oživených věcí v děsivou
vísi až horečného rázu, pod níž úpěnlivě kvílí soucit a
touha po vykoupení; škoda, že v slovesných útvarech beze
slohové kázně. Nevyčerpatelný fahulista a úžasný znalec
všech životních prostředí K. M. Čapek-Chod miluje nade
vše smělou grotesku, jejíž složky a motivy jsou převzaty
s úchvatnou pravdivostí ze života, ale jejíž souhrn působí

51