obmezení scénického aparátu na míru nejmenší ukazují velmi názorně~
že vyráběje tyto frašky, měl Čech na mysli studentské ochotníky ve
Vraném a jejich partnerky Z veseloher první má látku studentskou.
druhá s nadpisem »Kdo tu přece poroučí?« a s názvuky na římskou
komedii v prologu, scenuje ošumělou látku námluv starého vdovce
u mladého děvčete a oživuje ji komickou figurou nedovtipného sluhy;
třetí zlomek činí náběh ke komedii z lesnického života, vtipu velmi
drsného, kdežto versovaný výstup posledního fragmentu,
nadepsaného );Oenij« persifIuje beze vkusu postavu přepiatého rýmotepce.
napovídaje mimochodem pozdější Čechovy kandidáty nesmrtelnosti.

Za to třem Čechovým rozměrným náběhúm k dějinu}'m tragediím
psaným v šedesátých a sedmdesátých létech nelze upříti snahy P(I
básnické velikosti. Nadšenec pro »Dona Carla« a pro »Wallensteina<
hledá ji tam, kde ji doufali nalézti všichni epigoni Schillerovi; pod
mohutnými konflikty v historii, nazíran0 s idealistickou povšechností.
chce básník uhodnouti hybné síly, určujíci vývo.i n{lrodnÍ, ale při tom
neopomíjí nikdy položiti důraz na erotické a rodinné zápletky mezi
hrdiny svých truchloher, dějinnou pravdu rád obětuje záměrúm
dramatické logiky. Ve volbě látkové přimyká se k české tradici
divadelní šedesátých let: dvakráte beře námět z dějin ruských, kam naše
dramatiky po prvé odkázal F. B. Mikovcc a kam sáhl i V. Hálek pro
téma první své tragedie; jednou soutěží dramatem ze zápasu
Přemyslovců XI. včku o trůn a z historie rodu Vršovského nejen s
Klicperou, Hněvkovským a Máchou, ale i s F. V. Jeřábkem a O.
Pflegrem Moravským. Velké vložky lyrické a hromadění živlu
rétorického přejal dědictvím po Schillerovi, kdežto prudké výbuchy vášně
a groteskní humor některých podružných pos1av jprozrazuje školu
Shakespearovu; ježto však Čechovy figury nakreslené pouze v
obecných obrysech a s gesty málo individuálnimi, jsou založeny spíše
citově, nejsou násilné a barbarské činy jejich v takovém rozporu s
povahovým j;ídrem jako u rozumujÍCÍch a z chladné rozvahy jednajících
dramatických hrdinů Hálkových. Čech, ,jenž po těcl.ltO scenických
prvotinách na celá desetiletí odložil formu dramatickou a jen v
epických svých skladbách některé části prováděl čistě dialogicky,
nestvořil těchto tří her, z nichž pouze jedna byla dokončena, z vnitřní
Ilutnosti tvůrčí, která by v dějinách neodbytně hledala a nalézala svár
a napěti sil, ale nebyl veden ani zálibou divadelnickou, jež má před

13