1832 vítězí i tuto těžkopádný učenec nad původně vnímajícím
básníkem. Ve stopúch Kollárových chodil po březích Baltu Jan Erazim
Vocel, jejž rozsáhlé cesty častěji zavedly do krajin přímořských. Do
cyklu romancí »Přemysl Otakar Velký«, jímž vrcholí
»Přemyslovci«, zařazeno jest náladové líčení »Čechů u moře Ba1tického«: jitřní
úsvit rozprostírá se nad mořem mírně zvlněným, když čeští rytíři
vjíždějí k pobřeží; »v korouhve české mořské větry dují, lva
slavošumné vlny pozdravlljí« a do dálky mořské zvučí píseň »Svatý
Václave«. V »Labyrintu slávy« ustupuje tato mírná a utěšená pohoda
Východního moře chmurné a bouřlivé náladě: tmavomodré vlny
hučícího Baltu bijí do pís!wvých břehů ozářených rudým západem,
když se sypké dýny sleduje Jan se svůdcem Duchamorem zhoubu
slovanské moci a bohoslužby zbraněmi a lodmi dánskými. Nesveden
hrúzou těch dějinných obrazů, avšak otřesen v hlubinách duše,
poslouchá hrdina Jan, kterak ),dávnou píseň hučí slávské moře, píse'ň,
v nížto podnes ukrývá se starých věků nevýslovné hoře«. Vocelovi,
básllíku jemné kultury a pěštěného vkusu, zdařilo se to, oč marně
pokoušel se Kollár, a co teprve Svatopluk Čech v pozdějších dílech
propracoval mistrovsky: moře, jež básník maluje náladově podle
vlastnkh dojmů, stává se přiléhavou a sourodou scenerií mohutných dějů
historických.

Pravým zrakem malířským, nezakaleným nižádnou tendenci,
pohlížel - časově ještě před Kollárem - do vod jaderských Karel
Hynek Mácha za krátkého svého výletu do Benátek v létě 1834.
Cestovní deník o dojmech z moře mlčí; tím výmluvnější jest však
líčeni Giacomovo ke konci románu »Cikáni«, o němž Mácha
pracoval po návratu z Halíe. V rozervané duši někdejšího gondoIiera, jejž
:eplamenŤlá žáciost pomsty« uvedla mezi cikány, utkvěl obraz moře
tak, jak si jej naposled zachytil, opouštěje jižní domov: pod tměiícími
se zahradami a vinicemi terstskými, mezi nimiž svítí kvetoucí
lmštany, pod bílými budovami u přístavu mlčí ve večerním tichu širá
hlad!na temných vod, a hluboké mlhy valí se po ní - čistě
máchovská malba, pod jejímiž hustými stíny pláče vědomí zkázy, marnosti,
nicoty. Při nejisté chronologii básní Máchových lze sotva určiti,
která z cbou básní, majících motiv námořskj'r, vznikla po cestě do
Benátek; podobá se však, že zhuštěné líčení mořské bouře v
»Dítěti« jest právě tak knižní reminiscencí, jako vzletná malba slunce

Sl