nost chrámového Tedeum; z naléhavého dialogu Andělova a Dýnina hA.ch, nevolej, ach udolej! - »0 nedělí, můj anděli!<'), kde rýmy se úlisnou hebkostí přímo vkrádají do srdce, zpívá skutečně nezdolná vášeň lásky; jinde však bohatě rozkošacené slovo poetovo přerostlo neúměrně básnickou myšlenku. Kdykoliv oceiíovclna byla básnická hodnota »Anděla«, vždy zdůrazňována především jeho stránka formální, ba možno říci formalistická. S tohoto hlediska r. 1880 Jaroslav Kosina v bystré »studiliterární« pravil, že právě v »Andělu« formální dokonalost dostupuje vrcholu, ale hned poznamenal, že zastirlUje jak koncepci, tak rozčlenční látky básnické. Úsudek ten opakoval, avšak bez kritického omezení ještě po čtvrtstoletí Václav Flajšhans, jenž nebera slova na opatrné vážky, prohlásil »Anděla« za báseň »nevyrovnané krásy hudební d. překrásné komposice<" ba za »nejnádheľl1čjší snad dílo české literótury, pravý skvost formy.« Přísným, nikoliv však nespravedlivým kritikem »Anděla« prokázal se v »Osvět~« r. 1874 františek Zákreis, jediný z posavadních posuzovate1ů, kdož přihlédl pozorně k osnově skladby. Zákrejs hledá virtuální zdroje »zdramatisovaného mysteria nevěřící teogonie« v bibli a v Lermontovovu »Démonu« spíše než y »!(ainu« Byronově, proti němuž se »Anděl« zdá básní bizarní. Celek pokl~ldá formalistický kritik za dílo ukvapené a velmI správně poukazuje ke dvěma podstatným nedostatkům, k vypuštění Satana z druhé polovice mysteria a k disonančnímu závěru; o tomto praví ne bez k.ousavé ironie )~lIevybavilat nás báseil z překvapení, že by který bůh by I kdy chtěl utvořiti jakés věkověčně neš fastné božství milostného blaha i neblaha proto, že kdysi hyperidealistický anděl miloval«. Biblický sen Čechův, k jehož pomyslům i formám se básník vrátil teprve )JO dvaceti létech ve »Sněhu« a v ».Modlitbách k Neznámému