leč ve vzduchu jest rozptýleno ještě cosi jiného: vůně
hrobky a příchut tlení.

Baroko nacházelo se zálibou trpkou rozkoš z hrůzy
rozkladu, slast to, v níž se kochají nervy, prošedší již
primitivnějšími stupni vzrušení smyslového. Doba,
která stále si dávala malovati mučedníky v
nejrůznějších a nejukrutnějších způsobech trýznění a mučení,
kořila se mravním smyslem síle jejich vůle, která snáší
i smrt a její strázeň hrdinsky; sytila svůj citový život
mocným patosem krajní bolesti, ale odměňovala se
i slastí tlení a uhnívání. Lealův obraz »Dvě mrtvoly
hlodané červy«, který prý objednal historický don Juan,
mohl vzniknouti v Praze jako v Seville, nebyl by se
cizokrajně vyjímal u barnabitů na Hradčanech, kde
se úcta mnišek kupí kolem vonné mumie blahoslavené
Elekty, nebo na Strahově, kde tolik koster, oděných
do drahých látek a krumplování, účastní se bohoslužeb
jako triumfální zbytky vojska Církve Vítězné.

Mohlo by se zdáti, že tento sklon k rozkošem podiv
•.ným a výstředním je svědectvím pro chorobnou cit.
livost duše barokní; a přece lidé XVII. i počínajícího
XVIII. věku nebyli ničím méně než dekadenty. Byli
schopni citů a vášní všech a vyháněli je do krajnosti,
nestavíce se nikdy uprostřed cesty. Ještě v čase, kdy
v ostatní Evropě zavládl střízlivý rozum a nutil všecky
mohutné duše s chladnou svou rozvahou, aby se ome-=
zily výhradně na polohy střední, žila pražská duše
barokní vnitřní prudkostí, jsouc především patetická.

37