cích, jak marně hleďají lidské bytosti trvalejší formu
milostného a manželského soužití, aby si na konec uvě.
domily trpce svou neodčinitelnou osamělost. Z nich
jest také Emil ~aroch, který se s úžasem dvakráte
probouzí do nového dne vedle mladé, žáďoucí ženy, jíž se
nedotkl; který mimoděk zachraňuje zoufalý manžel·
ský pár před děsem z prázdna, jakému se sám nedovede
ubrániti; který odmítá ženinu ruku, nabídnutou k
záchraně; který nasazuje život za muže ztroskotavšího
jeho manželství a v soumraku svých planých dnů ujímá
se synka svého lhostejného druha mládí, když byl
s hořkostí poznal, že jeho vlastní syn ho vůbec
nepotřebuje. V době, kdy ViktorDyk sám, tváří v tvář
světovým převratům i národně politickým úkolům z nich
plynoucím, pociťuje jakožto mravní povinnost
rozvinouti co největ!í míru aktivity a kdy v Pří b ě z í ch
K o z u I i n o va staví pero romanopiscovo, podobně
jako v dobách Akt Čertova kopyta, do služeb politické
kritiky, satiry a propagandy, obnovuje ve svém Emilu
~arochovi nihilistický typ ze soumraku věku, trpného
člověka bez vůle a tvůrčí potřeby, v němž i básnická
jiskérka předčasně a bez sebeobranného odporu hasne
a jenž nedopouští, aby veřejné události a zájmy vnikly
do jeho samotářské věže ze slonové kosti, zasvěcené
však nikoliv uměleckému rozkošnictví, nýbrž
životnímu nihilismu.

Viktor Dyk opouští na dlouho dílo zpola hotové, a
Děs pře d p ráz dnem na čas mizí z básníkova
pracovního zájmu. Sotva jenom proto, že jiné slovesné
úkoly plně zaměstnávaly spisovatele. V literární
zpovědi Z m i z e I á li t e r a tur a vyznává o tom: "Dílo
bylo už zpola hotovo, když jsem náhle odložil pero,
opustil látku, abych se v té formě nikdy už k ní
nevrá
19 Dě, z pr,izdna

289