dum čivě, a když mne uzřel, počal hlasem
přitemnělým a smutným. Dříve ale, aby ani strážník
mostecký ho neslyšel, hodil plno kusů modrého
stříbra do řeky, a strážník se zadíval přes zábradlí
na vlny, jak hravě šplouchajíce stříbrem jedna
k druhé házely, je potápěly a zase vynášely.

"Dnes je mně tak přepodivně ouzko, tc pravil
měsíc, "nemohu se zbavit divné zpomínky. Kráčel
jsem ondy také Prahou a rozléval záplavu světla.
Náhodou jsem pohlídl v jedno okno a tu spatřím
mužskou bledou tvář, anaž zrak lesklým sklem
přímo na mne upírá. Tvář ta se mně zdála známá,
i zůstanu stát a podívám se líp na muže i dovnitř
malé světničky. Nemohl jsem se hned upamatovat,
Nábytek byl chudý a odřený. Za zády mužovými
stál malý stolek, potažený roztrhaným voskovým
plátnem. O kousek dál bylo lože a na něm spala
klidná stařenka. Rozkošná to stařenka! Vlasy měla
pod čepečkem již bílé, na jemných tvářich leskly
se ale růže jako v obličeji mladice. Sotva jsem
mohl zraku odvrátit! Když jsem pohlédl po
stěnách, vidím tu sochy a obrazy slavných
spisovatelů - a v tom jsem sobě při pamatoval muže.
Viděl jsem ho před více léty ve veselé
společnosti; připíjelo se na zdraví jeho, velebili v něm
nadání nového básníka. Od těch dob jsem ho
nebyl spatřil. Neměl rozžaté svíce, byl ale přece na
zídce okenní rozložil papír a třesoucí ruka jeho
držela tužku. Obličej jeho byl značně zestárnul,
oko nemělo mladistvého lesku více, pohlížel ke
mně jako v zimnici: "Jen málo let jsem hřešil a
žil bez rozvahy, jak jiní žijí, tc vzdychal, "a málo

19