těch let dostačilo, aby srdce zvadlo a mozek
vyschnuI. Tenkrát jsem myslil, že myšlénkou svou
povznesu lidstvo, a nyní, jsem jako vysloužilec,
jemuž z milosti v chorobinci místo strážce dáno,
aby střežil myšlénky zmrzačelé a nedochlidné. Měl
jsem velkou budoucnost a mám nyní chudičkou
minulost. Prsa má se dmula písněmi, nyní
nedovedou ani písničky nejchudší. Sláva je mně
nedostížitelna, uprchla na vždy, žil jsem nadarmo,
i nádenníktim prostým k posměchu I" V pohnutí
se muž odvrátil ode mne a zrak jeho utkvěl na
spící stařence. Vstal tiše a přiklekl k loži. Líbal
starou, rozpracovanou ruku opatrně, aby stařenky
nevzbudil a hlasem chvějícím, citem dušeným
pokračoval: "Tebou, matko, na tvých prsou jsem se
stal pěvcem, kéž bych nebyl se nikdy vzdálil od
srdce tvého I Ty's píseň nejdojemnější, tvtij život
je nejkrásnější melodií; slávou by byl již
korunován, kdo by dovedl zapět tebe, píseň vtělenou I
Ty's, matko, prožila a protrpěla již tak mnoho a
těšíš se ještě z života; má mysl ale pohrává již
se smrtí, jsem a již ztistanu píseň nedozpívaná. Č
Ach, jen jednu, jednu pravou píseň chtěl bych
ještě zapět, a poslední ta píseň patřila by tobě,
matko, jakž jsi nad kolébkou mně zpívala píseň
první."

Stařenka se ve snu usmívala, zdálo se jí, že
mluví se synem a že naň kývá. Rty její šeptaly:
,,0 mtij pohřeb neměj starosti - mám již všechno
uchystáno - černý rubáš - dotýkaný rúženec-"

,,0 ne - ne - jen ne přede mnou I"
bědoval muž. "Což bys mně přála, abych viděl tebe

20