žebral až k polednímu, pak si zašel k sv·
Mikuláši na půl dvanáctou. Zde u kostela nežebral
nikdy, ba on dřepících zde žebraček ani si
nevšimnul. A pak si zašel někam se najíst, věděl,
kde po řadě mu nechají plný hrnek od oběda.
Bylo cos volného a klidného v celém jeho bytí a
konání, něco takového, co as Storma přimělo
k jeho dojemně komickému výroku: "Ach koennť
ich betteln geh'n ueber die braune haiďl"

Jen hostinský v našem domě, pan Herzl, mu
nedal nikdy trojníku. Pan Herzl byl muž trochu
dlouhý, trochu skoupý, ale takto ušel. Místo
penízu přesypal mu z pyksly své vždy trochu
tabáku. Tu pak - bylo to vždy v sobotu - měli
pokaždé stejný rozhovor
.
"Achach, pane Vojtíšku, máme to zlé časy."
"Ba že máme, a nebudou lepší, dokud si
zámecký lev nesedne na vyšehradskou houpačku."

Mínil lva na svatovítské věži. Přiznávám se,
že mně to tvrzení páně Vojtíškovo vrtávalo
mozkem. O tom jsem slušným způsobem a co
rozumný mladý muž - byl jsem tenkráte již osm
let stár - ovšem nemohl pochybovat ani na
okamžik, že zmíněný lev může právě ták jako já
o pouti jít přes kamenný most až na Vyšehrad
a zde si také sednout na známou krouživou
houpačku. Ale jak že z toho mají vzejít lepší časy,
to jsem nechápal.

•

Byl překrásný den červnový. Pan Vojtíšek
vyšel z kostela sv. Mikuláše, posadil si čepici na

31