hlavu, co ochranu Ptoti sálajícímu slunci, a šel
pomalu přes nynější ~ Stěpánské náměstí. U sochy
sv. Trojice se zastavil a usedl na schod. Kašna
za ním zvučně šplounala, slunce hřálo, bylo tak
příjemno! Patrně obědval dnes někde, kde
stolovali až po dvanácté.

Sotva si byl usedl, zvedla se jedna ze
žebraček od dveři mikulášského kostela a šla tímtéž
směrem. Té říkali "baba miliónová". Jiné žebračky
slibovaly, že pánbůh darovanou jim almužnu
zaplatí stotisíckrát, ona šla hned do "milión6 a
miliónů"; proto také paní oficiálka Hermannová,
která chodila ke všem licitacím po Praze, dávala
almužnu jí jediné. Miliónová šla rovně kdy chtěla
a kulhala kdy chtěla. Teď šla rovně a přímo k
panu Vojtíškovi u sochy. Plátěné suknice se jí
kolem suchých hnáti'J plandaly skoro bez zašustění,
do čela silně stažená modrá plachetka kývala se
nahoru dolů. Její obličej byl mně vždy děsně
protivný. Samá drobná vráska jako tenounké
nudlíčky, sbíhající se ke špičatému nosu a ústům.
Oči její byly žlutozelené jako u kočky.

Přistoupla až poblíž pana Vojtíška.
"Pochválen buď pán Ježíš Kristus," zašpouli1a ústa.

Pan Vojtíšek kývnul na znamení, že souhlasí.
Miliónová usedla na druhý konec schodu a
kejchla. "Br!" podotkla, "já nemám slunce ráda,
když na mne svítí, musím ~kejchat."

Pan Vojtíšek nic.

Miliónová stáhla plachetku na zad a bylo
vidět celý její obličej. Očima mhourala jako kočka
v slunci, teď byly zavřeny, teď zasvítily pod če·

32