lem jako dva zelené body. Ústa její stále sebou
škubala; když se odevřela, bylo vidět napřed
nahoře jediný zub, celý černý.

"Pane Vojtíšku," začala zas, "pane Vojtíšku,
já vždycky říkám, kdybyste chtěl I"

Pan Vojtíšek mlčel. Obrátil jen obličej k ní

a díval se jí na ústa. .

"Vždycky říkám: ano, kdyby pan Vojtíšek
chtěl, ten by nám moh' povědít, kde jsou dobří
lidé."

Pan Vojtíšek nic.

"Co pak se tak upřeně na mne díváte?"
ptala se Miliónová po chvilce. "Co pak je na
mně?"

"Ten zub I - divím se, proč máte ten jeden
zub !"

"Ach ten zub I" vzdychla a pak dodala: " To
víte, že ztráta zubu znamená vždy ztrátu jednoho
dobrého přítele. Už jsou všichni v hrobě, kdož
mně přáli a se mnou to upřimně mínili - všichni.
Jen jeden ještě zbyl - ale nevím o něm -
nevím, kde je ten dobrý přítel milj, kterého mně
milostivý bůh postavil ještě na cestu života. Ach
bože, já jsem tuze opuštěná I"

Pan Vojtíšek hleděl před sebe a mlčel.
Něco jako úsměv, jako radost přelítlo
obličejem žebraččiným, ale bylo to ošklivé.
Sešpičatila ústa, celý obličej jaksi se jí stáhnul do rtil
jako do šťopky.

"Pane Vojtíšku I"

"Pane Vojtíšku, my dva bychom mohli být
ještě šťastni. - T adyhle se mně pořád o vás

s

33