Nedomluvil.

Panu Vojtíškovi vyhrnuly se slzy náhle
proudem. "Vždyf i's~m ""7 vždyf jsem _Cl, zavzlykal,
"já byl po ce Ý život tak poctivý 1"

Potácel se přes ulici a sklesl u zdi pod
zatáčkou k hradu. Hlavu položil na kolena a štkal
hlasitě.

Vrazil jsem do pokoje k rodičům, třesa se
na celém těle. Matka stála u okna a dívala se
přes ulici. Ptala se: "Co pak mu řekl pan
Herzl?"

Hleděl jsem upřeně oknem tam na plačícího
pana Vojtíšká. Matka vařila právě svačinu, ale
každý okamžik přistoupla také k oknu, vyhlédla
ven a zavrtěla hlavou.

Najednou vidí, že pan Vojtíšek pomalu se
zdvihá. Rychle ukrojila krajíc chleba, položila jej
na hrnek s kávou. a spěchala ven. Volala, ~ývala
,s prahu, pan Vojtíšek neviděl a neslyšel. Sla až
k němu a podávala mu hrnek. Pan Vojtíšek díval
se němě na ni. "Zaplaf pánbůh," zašeptal konečně
a pak dodal: "ale ted nemůžu nic polknout."

•

Víc pan Vojtíšek po Malé Straně nežebral.

Za řekou ovšem také nemohl chodit od domu
k domu, neznali ho tam lidé a neznali policajti.
Usadil se na Křižovnickém plácku u podloubíčka
klementinského, zrovna naproti vojenské strážnici,
která stávala u mostu. Vídal jsem ho tam po
každé, když jsme v prázdné čtvrteční odpůldne

36