zašli si na Staré Město podívat áe na výlohy
ryneckých kněhkupců. Čepice ležela před ním dnem
na zemi, hlava byla vždy" svěšena k prsoum,
v rukou držel růženec, nevšímal si nikoho. Pleš,
tváře, ruce neleskly a nečervenaly se více jako
před nedávnem, sežloutlá kůže se byla scvrkla
do šupinatých vrásek. Mám, nemám to říci? 8
ale proč bych to neřekl, že jsem si netroufal
přímo k němu, že jsem se plížil vždy kolem
pilíře, abych mu mohl čtvrteční své jmění, šajnový
groš, od zadu hodit do čepice a pak rychle
utéci.

Pak jsem ho potkal jednou na mostě; vedl
ho policajt na Malou Stranu. A pak jsem ho
nespatřil už nikdy.

•

Bylo mrazivé únorové jitro. Venku ještě šero,
okno samý tlustý, květnatý led, v němž se
oranžově odrážel svit z protějších kamen. Před do.
mem zaharašil vozík a zaštěkali psi.

"Doskoč mně pro dva žejdlíky mlíka," velela
matka. "Ale zaobal si krk.
t
Venku stála mlíkařka na vozíku a za vozikem
stál policajt pan Kedlický. Kus lojové svíčky
svítil tiše v čtyřhranné, skleněné lucerně.

"Cože, pan Vojtíšek ?tt ptala se mlíkařka a
ustala ve vrtění vařečkou. Ono bylo mlíkařkám
sice ouřadně zapovězeno užívat vařečky na dělání
smetanové parády, ale pan Kedlický byl muž
dobrosrdečný, už jsem to řekl.

37