že jdou uctivě asi krok za nim a pořád ho baví
nějakými veselými nápady, tak že pan Rybář musi
se usmívat a občas se po čtverácfch ohlídne.

Když někoho pozdravoval, vyzdvihl jen
ukazovač pravé ruky do výše a lehýnce hvízdnu!.
Takové lehýnké hvízdnutí zafičelo vždy také, když
pan Rybář začal mluvit, a obyčejně začínal s "djól",
což mělo význam potakující.

Pan Rybář bydlel v Hluboké cestě, hned
dole v levo, s vyhlídkou na Petřín. Ale kdyby
byl býval již až u samého domu, jakmile spatřil
nějaké cizince, kteří zahýbali v pravo na
Hradčany, vždy šel za nimi. Když zastavili u rozložité
vyhlídky a obdivovali se kráse naší PJahy, stál
vedle nich, pozdvih' prst a hvízdnul: "Djo, moře!
Proč nebydlíme u moře!" Pak šel za nimi do
hradu a když se cizinci ve svatováclavské kapli
obdivovali zas stěnám vyloženým českými
drahókaQ;ly, hvízdnul po druhé: "To si myslíml U nás
v Cechách hodí pasák kamenem za stádem, a
kámen má často větší cenu než celé stádo 1(( Víc
jim neřekl nikdy.

. Pro jeho jmeno, pro jeho zelený fráček a pro
to "moře !(( říkali jsme mu hastrman. Ale v úctě
jsme ho měli staří mladí. Pan Rybář byl
justiciárem na výslužbě, někde od Turnova. Zde v Praze
žil u své blízké příbuzné, mladé, která měla
nevysokého úřadníka za muže a s ním už dvě nebo
tři dítky. Vypravovalo se, že pan Rybář je až
báječně bohat. Ani ne tak na penězích, jako na
drahokamech. Ve svém pokojíku měl, říkali, stát
vysokou černou skříň, v té skříni byly samé
níz
40