ké, čtyřhranné škatule černé, hezky velké, a
v každé škatuli byl vnitřek sněhobílou lepenkou
rozdělen na samé čtverce a v každém čtverci
ležel na bavlnce lesknoucí se drahokam. Byli lidé,
kteří to viděli. Našel a sebral prý vše sám na
hoře Kozákově. My děti jsme sobě vypravovaly,
že když u Šajvlů - tak se nazývali ti páně
Rybářovi příbuzní - myje se podlaha, posypávají
ji místo pískem samým natlučeným cukrem. V
sobotu, v v den drhnutí, vždy jsme ukrutně záviděly
dětem Sajvlovým. Jednou jsem seděl nad
příkopem v levo za Bruskou branou poblíž pana
Rybáře. Tam usedal totiž pan Rybář každého
krásného dne na hodinku pohodlně do trávy a kouřil
si z krátké dýmky. Tenkrát šli náhodou dva větší
studující kolem. Jeden z nich prsknul a pravil:

"Ten kouří maminčinu vatýrku III Od té doby
pokládal jsem kouření maminčiny vatýrky za požitek,
jakého sobě mohou dovolit jen lidé velice
zámožní.

Takto se procházel "hastrmani' - ale ne,
neříkejme mu tak, vždyf už nejsme děti I - vždy
jen po bruských hradbách. Potkal-li některého
kanovníka, jichž procházky také vždy šly sem,
zastavil se a promluvil s ním několik přívětivých
slov. Kdysi - poslouchalf jsem rád, co mluvili
lidé dorostlí - slyšel J'sem ho, jak rozmlouval
s dvěma kanovníky, se ícími na lavičce. On stál.
Mluvili o "Frankreichu" a o nějaké "svoboděll,
samé divné řeči. Najednou zdvihl pan Rybář prst
a hvízdnul: "Ďjó, já se držím Rosenaua I Rosenau
praví: "Svoboda je jako ty šfavnaté potraviny a

41