nělka se vlékla koncem po zemi a harašila o
dláždění. Nevšimnul sobě nikoho, nehvízdnul ani
jednou. Také se na té cestě ani jednou neohlíď.
Patrně dnes nedováděla žádná z jeho myšlének
venku, všechny jeho myšlenky byly v něm,
hluboko
.
Dnes již z domu nevyšel, ne na hradby a
ne za Brusku. A byl tak krásný den I

Bylo již k půlnoci. Nebe se modralo jako za
rána, měsíc zazářil nejpyšnějším, nejkouzelnějším
leskem svým, hvězdy se třepetaly jako bílé jiskry.
Petřín byl pokryt nádhernou stříbrnou mlhou,
stříbrná záplava ležela na celé Praze.

Veselé světlo lilo se do pokojíku páně
Rybářova oběma okny, dokořán otevřenými. U
jednoha okna stál pan Rybář. Stál tu jako socha,
ztrnulý. Z dáli hučely jezy vltavské táhlým,
mohutným tonem. Slyšel je stařeček 7

Náhle sebou trhnul. "Moře! -- Proč tu není
moře \" šeptnul a rty se mu zachvěly.

Snad se v něm vlnila tesknost jako bijící
moře.

"Eh \" škubnul sebou pak a odvrátil se. Po
podlaze ležely otevřené škatule a zrak jeho se jich
dotknu!. Vzal pomalu nejbližší z nich a vyndal
z ní kamínky do hrsti. "Fí - oblázky 1" a
mejknul jimi oknem ven.

. Dole zapraskalo a zařinčelo sklo. Pan Rybář
dnes ani nevzpomněl, že dole v zahradě je skleník.

"Strýčku, co pak děláte 7" ozval se příjemný
mužský hlas venku, patrně ze sousedního okna.

45