níky, skolíme je a vezmem jim pušky. Zbývá druhá
stráž. Ta se nejspíš vzdá, svážem ji a vezmem jí
pušku. Nechce·li se vzdát, je to její věc, my ji
skolíme. Na to hned zavezem jedno dělo ke
vratům, zapálíme smolný věnec, který tam na bidle
trčí, a budem s hradeb křičet na Pražany, že l'e
revoluce. Ted přijde vojsko, to se rozumí. A e
nemůže přes zed na nás, a my každý okamžik
náhle otevřem vrata, vystřelíme mezi ně z děla
a honem zase vrata zavřem. Skolíme první došlé
vojáky, ostatní posádka se asi vzdá, protože už
bude revolucí odevšad ohrožena, a nevzdá-li se,
je to její věc. My vyrazíme ven, spojíme se s
Pražany a první, co uděláme, bude, že osvobodíme
všecky na Hradčanech ještě úpící politické vězně.
Ostatek už je tak přirozený, jako když žito roste.
První velkou vítěznou bitvu svedem u Německého
Brodu, zalákáme armádu tam. Druhou svedem na
Moravském poli - zrovna na Moravském poli,
duch Přemysla Otakara volal za pomstu. Pak
dobudem Vídně a rozboříme Rakousko. Při tom
nám budou pomáhat už Maďaři. A pak skolíme
Maďary. Obdivuhodné I

Velmi důležitou úlohu na samém počátku
krvavého toho dramatu měla hrát osoba ta pátá.
Nevěděla o tom praničeho a neměla ničeho zvědět
až v okamžiku nejposlednějším. Byl to hokynář
Pohorák. Byl odněkud od Jenče za Bílou Horou,
a dojížděl s vozíkem a velkým svým tažným psem
třikrát týdně do -Prahy ~se zabitými kuřaty a
holuby. Na něho poukázal vojvůdce Rumpál Prokop
Holý, když se jednalo o věc velkou, totiž o
opa
50