vždyf jsem přece nemohl říci, že mimo Prokůpka
z nás ještě žádný nekouří I

"Ale dva krejcary jistě mají, dají mi je na
báček I Já jsem tu už od loňské rebelie" x
nové, silnější hrknutí, pravá elektrická rána
"a každý den mně tu dávají pánové na báček."

Vyndal jsem dva krejcary a podal mu je
třesoucí rukou. Voják si hvízdnul, sebral konev a
odcházel ani se nepoděkovav.

Kývnul jsem rukou a sestupoval k silnici.

Vešel jsem do Chotkových sadů a blížil se
Mikuláši z Husi, zaujímajícímu lávku na "pěkné
vyhlidce". Hleděl přes knihu dolů. Pádný, dlouhý
krok, jakoby opět obrněná noha.

"Všechno v pořádku?"
"Všechno," a pousmál se trochu.
"Je tam Prokůpek?"

"je - a bafčí." Dole seděl Prokůpek na
zábradlí, klátil nohama a kouřil doutník. Zaji&té
trojníkový.

"Zítra začnu taky kouřit."
"Já taky."

Kývnutí rukou a rozchod co možná pádnými
kroky.

Seděl jsem zas nad branou. Vojáci se vraceli
v oddílech ze zábranského svého cvičiště -
výborně I Ale ku podivu, dnes jsem hleděl na ně
s jakous trapnou nechutí. Jindy mne pohled na
ně dráždil, pouhý rachot bubnu stačil na
rozpoutání nejblýsknavější fant<;lzie; i když nebyla, hravě
přimyslil jsem si vířivé, unášející zvuky turecké
hudby, sebe jsem viděl v čele na frkající brůně,

58