vracejícího se zrovna z vítězných bitev, za mnou
vojáci s veselým hrdinným zpěvem, kolem mne
jásající národ, já s nehybnou tváří, kloně jen
někdy hlavu, zcela málo. Dnes fantazie jako od
včerejška pivo, fádně vyvětralé, z něhož sobě
matka vařívala protivnou mně polívku. Hlavě se
nechtělo do vítězné výše, jazyk jako by měl
lehkou pokryvku hlíny. Když některý z vojáků
náhodou pohlídl vzhůru na mne, cuknul můj zrak
stranou.

Zahleděl jsem se do kraje. Tiché veselí,
jakoby na pahorky a do údolí neslyšně padal déšť
drobounkého zlata. Přec měl kraj zvláštní
elegický tón - zachvěl jsem se vzdor teplému

vzduchu. .

Pohlédl jsem vzhůru k modrému nebi.
Vzpomněl jsem si zas na Márinku. - Mé drahé
děvče! - Ale zdálo se mně, že se jí v nynějším
okamžiku tak trochu bojím. Myšlénka se
tthnula. - Nu ano - sto tisíc křižáků porazil Zižka
zrovna houfečkem lidí -rytíř Percival pobil sto
zbrojenců za hodinu - - ale bůh ví, co to
je - někdy nemá ani historie přesvědčující
sílu - vyvětralé pívo, hlína na jazyku.

Ne - nemožno - nazpět nemožno Č
buďsi!

Lidí teď už vycházelo z brány víc než dřív.

Zrak je sledoval bez myšlénky. Pak začala
mi'movolně zas pověrčivá hra a rovněž mimovolně
jsem teď při ní užíval úskoku. Vsázel jsem při
sobě jen na ty, kteří měli roihodně venkovský
šat, a o kterých se mohlo s velkou tedy
pravdě
59