jeho pozorlivost vrchněvojvůdcovským pokynem
nějak ještě, zbystřit;

Prokůpek seděl pořád ješt~ na ~ábi'adlí, ale
už nekouřil' doutriíček, měH ted v klině plnou'
čepicíš'v'estek. Jedl s velkou chutí a: každou pecku
vyndal opatrně z úst, vzal ji na' ukazováček,opřel
oni palec;švihnul - a ui ubíhala hlasitě'
naříkajíc některá ze slepie, které se procházely na
drUhé straně silnice. Už byly' skoro všechny
odběhly do bezpečné vzdáleností, jen jedna černá
ještě zobala hlínu poněkud' neopatrně blízko.
Právě byl Prokůpek namířil také na ni, když spatřil
mne. Střelný palec měl pojednou jiný směr a
místo slepice švihla pecka mou bradu tak' ostře
a štíplavě,' jako kdyby ji byl někdo koncem biče
přešvih'. Prokůpkúv obličej zářil blažeností.

"Co to děláš? Ty nedáváš pozor?"

"Já? to víšl Já nemám oči, viď? Chceš?"
"Nemám hlad. Zač jsou?"

"Za osm fuků. Vem si."

"Vezmu čtyry pro'Pepíka. - Pozor! Každý

okamžik už může 'přijít;" . '.

A šel jsem i·zas vzhůru.' Ještě jsem cH n, jak
mne švihla pecka bolestně přes ucho, ale neohlédl
jsem se,' kráčel jsem 'di'lstojně dál.

Bylo půl dvanácté, kdyŽ jsem byl 'zasu
po"-sice Prokopa Holého. Ležel pořád ještě natažen
v trávě.

"Tu máš švestky' '-- jsou od Frantíka
.•
. "'Prokop Holý 'odstrčil mou tuku. Položil jsem'
švestky vedle něho a sebe taky, do trávy na

znak. .

61