podloubím kolem náměstí vzhůru - první pilíř
minul - v tom běh staven a já se tisknul k
piliři druhému.

Právě policajt zaváděl vedle na strážnici
Pohoráka, vozík a psa. Viděl jsem dobře, že
Pohorák je mocně dojat. V jeho tváři byl bol
nevýslovný.

•

Dějepis lidstva měl by nemilou mezeru,
kdybychom nevyprávěli, co se stalo s Pohorákem.

Vjížděl téhož dne trochu později než jindy
Strahovskou branou do Prahy, ba může se říci,
že na hokynářský zvyk a pr~žský obyčej již velmi
pozdě: bylo sedm hodin. Slo to hopkem
vrškovými ulicemi dolů, podsední tahoun, bílý hafan,
nemusil táhnout a běžel . vesele, náruční tahoun,
pan Pohorák, zdržoval vozik a levicí jeho, na
voj i položenou, škubalo to do výše v pravidelných
skoro časových odstavcích.

"Copak dnes tak pozdě, Pohoráku 7" ptal se
pecnář v Hluboké cestě, kouřící pohodlně a
vysvléknut z kabátu, venku na chodníku.

"I - byly štace," pousmál se Pohorák a
zarazil s dlouhým "prrr" vozík. Sáhl do pravé kapsy,
vyndal slamou opletenou lahvičku s kmínovkou a
podával ji pecnářovi. "Nezavdáme si 7"

"Děkuju, já už jsem ráno svou vysrk.'"

"Já taky, ale lepší pět otčenášů než jeden."

A Pohorák si přihnul ke dnu, zastrčil prázdnou
láhev, kývnul a drnčil dál.

Na Selském trhu už bylo plno. Policajt vodí

63